Přesně před 70 lety, 4. dubna 1949, podepsalo dvanáct signatářských zemí ve Washingtonu zakládající smlouvu Severoatlantické aliance. Hlavním cílem NATO je od počátku kolektivní obrana členských států a zachování demokracie a míru ve světě. Dnes je v Alianci devětadvacet států, jako třicátá by se měla připojit Severní Makedonie. Ministři zahraničí členských zemí NATO se u příležitosti výročí shodli, že učiní více pro zvyšování obranných rozpočtů, a přijali sérii opatření proti vojenským aktivitám stále „agresivnějšího Ruska“.
Schválení Washingtonské smlouvy, jak se podle místa podpisu také nazývá zakládající a hlavní dokument Severoatlantické aliance, předcházelo několik pokusů o spojenectví západních zemí.
Prvním, kdo vyzval k vytvoření sjednocené Evropy podporované USA jako protiváhy východního bloku, byl Winston Churchill, tehdejší britský premiér. V projevu na americkém turné v roce 1946 ve Fultonu, známém prvním použitím termínu „železná opona“, navrhl alianci národů spolupracující „ve vzduchu, na moři, po celé zeměkouli, ve vědě i v průmyslu“.
V polovině března 1948 pod vlivem rostoucí nadvlády SSSR nad střední a východní Evropou vznikl takzvaný Bruselský pakt, v němž se Belgie, Francie, Lucembursko, Nizozemsko a Británie zavázaly k vytvoření obranného systému a k posilování ekonomických a kulturních vztahů.
Následovala jednání se Spojenými státy a Kanadou o vytvoření jednotné Severoatlantické aliance, založené na bezpečnostních zárukách a vzájemných závazcích mezi Evropou a Severní Amerikou. Mocnosti Bruselské smlouvy přizvaly Dánsko, Island, Itálii, Norsko a Portugalsko, aby se staly účastníky tohoto procesu.
Jednání vyvrcholila podpisem Washingtonské smlouvy, na jejímž základě vznikla Severoatlantická aliance, a kterou při vstupu do Aliance podepisují a schvalují všechny členské země. U jejího vzniku byli ministři zahraničí USA, Kanady, Belgie, Dánska, Francie, Islandu, Itálie, Lucemburska, Nizozemska, Norska, Portugalska a Británie.
Smlouva, jejíchž 14 článků platí dodnes, vstoupila v platnost 24. srpna 1949 po uložení ratifikačních listin všech signatářských států. Klíčový je článek 5, podle nějž členské státy považují ozbrojený útok proti jedné nebo několika z nich za útok proti všem a zavazují se v takovém případě přispět na pomoc napadeným členům.
Vztahy mezi Východem a Západem se v průběhu let proměňovaly
Ruku v ruce s vývojem v Evropě se měnila i strategie NATO. Éru uvolňování, během níž byly podepsány důležité smlouvy mezi Východem a Západem, vystřídalo koncem 70. let ochlazení, jež vyvrcholilo vstupem vojsk SSSR do Afghánistánu. Oteplení ve vztazích NATO – Varšavská smlouva přišlo s nástupem Michaila Gorbačova v roce 1985.
Rozpad komunistického bloku pak NATO postavil před problém, jak upravit vztahy k dosavadním protivníkům. V listopadu 1990 po završených vídeňských odzbrojovacích jednáních mezi státy NATO a Varšavské smlouvy bylo vydáno prohlášení o konci studené války.
Varšavská smlouva ukončila činnost v březnu 1991, v listopadu pak Aliance na svém summitu zformovala „novou strategickou koncepci“, která se stala základem pro budoucí rozšíření. Nyní NATO označuje za hlavní problémy stále asertivnější Rusko, nestabilitu na Středním východě a v severní Africe, terorismus, kyberútoky a šíření zbraní hromadného ničení.
Bojových operací NATO bylo zatím pomálu
První bojovou akcí NATO od roku 1949 byla operace Deny Flight (Odepřený let). V rámci ní v únoru 1994 po předchozím varování alianční letadla sestřelila v Bosně čtyři bojová letadla bosenských Srbů. První bojovou operací v celé historii NATO proti suverénnímu státu pak bylo v roce 1999 bombardování vojenských cílů v Jugoslávii kvůli agresi jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče proti albánským civilistům v Kosovu.
Dalším významným milníkem byly teroristické útoky z 11. září 2001, po nichž spojenci poprvé v historii aktivovali článek 5. Aliance se poté začala ještě více angažovat v operacích mimo území svých členských států. První operací NATO mimo Evropu se v roce 2003 stalo převzetí velení mezinárodních sil ISAF v Afghánistánu.
Kromě operací a misí se NATO se svými spojenci angažují v mnoha dalších činnostech, jako jsou obranné a politické reformy, vojenské plánování a cvičení, vědecká spolupráce a výzkum, sdílení informací nebo humanitární pomoc.
Od dvanácti zakládajících členů k třicítce
V současnosti je členem Aliance 29 zemí. V letech 1952 až 1982 se připojily Řecko, Turecko (jediná muslimská země v NATO), Německo a Španělsko, v roce 1999 Česko, Polsko a Maďarsko, v roce 2004 Slovensko, Slovinsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, Rumunsko a Bulharsko, v roce 2009 Albánie a Chorvatsko a v roce 2017 Černá Hora. Třicátým členem se má stát Severní Makedonie.
Rozšiřování Aliance směrem na východ neslo nelibě Rusko, které s ní má dodnes napjaté vztahy ať už kvůli krizi na Ukrajině, kvůli které vázne práce Rady Rusko–NATO vytvořené v roce 2002, nebo kvůli smlouvě o likvidaci raket krátkého a středního doletu (INF) z roku 1987. Spojené státy – s plnou podporou ostatních zemí NATO – na začátku února oznámily, že spustily půlroční proces odstoupení od smlouvy, protože Moskva porušuje její podmínky. Rusko obvinění odmítá a reagovalo oznámením, že smlouvu vypovídá též.
„Musíme udělat víc pro navyšování peněz na obranu“
Ministři zahraničí členských zemí NATO se u příležitosti výročí shodli, že učiní více pro zvyšování obranných rozpočtů či společných armádních kapacit. Zvláště evropští členové Aliance jsou pod tlakem amerického prezidenta Donalda Trumpa, který je vyzývá ke zvyšování výdajů na obranu.
„Dosáhli jsme nezanedbatelného pokroku, ale můžeme a musíme udělat více a to také učiníme,“ uvádí společné prohlášení v souvislosti se závazky přijatými před pěti lety během aliančního summitu ve Walesu. Tam se členské země dohodly na zvýšení obranných rozpočtů na dvě procenta HDP k roku 2024 a na vytváření nových společných jednotek.
Trump již po předloňském nástupu do Bílého domu vyzval členy NATO, aby urychleně zmíněné úrovně výdajů dosáhli či nejlépe ji ještě překročili. Většina států včetně Česka se však ke dvěma procentům HDP zatím nepřiblížila. Šéf české diplomacie Tomáš Petříček (ČSSD) ve čtvrtek potvrdil plán postupného zvyšování podílu financí na obranu, který v roce 2021 dosáhne 1,4 procenta HDP a o tři roky později zmíněné dvouprocentní úrovně.
NATO posílí spolupráci s Ukrajinou a Gruzií
Ministři věnovali značnou část jednání Rusku. Shodli se na tom, že NATO posílí námořní spolupráci s Ukrajinou a Gruzií a alianční lodě posílí hlídkovou činnost a budou se častěji pohybovat v přístavech těchto zemí. Oba státy, které aspirují na členství v NATO, čelí ruské agresi.
Šéfové diplomacií zopakovali výzvu k ukončení ruské anexe Krymu, propuštění ukrajinských námořníků zajatých při loňském incidentu v Azovském moři a respektování smlouvy INF z roku 1987 o likvidaci raket středního a krátkého doletu. Bavili se i o důsledcích ruského porušování tohoto paktu a zvažovali možné další kroky související s letošním ukončením jeho platnosti.
„Česká republika bude i nadále finančně podporovat projekty v rámci spolupráce NATO a Ukrajina týkající se boje s hybridními hrozbami,“ uvedl po jednání k českému příspěvku v oblasti ruského vlivu ministr Petříček.
Pompeo: Hrozbami jsou Rusko, Čína či nekontrolovaná migrace
Šéf americké diplomacie Mike Pompeo spojence vyzval k připravenosti na množství hrozeb současnosti včetně stále agresivnějšího Ruska. „Musíme přizpůsobit naši Alianci, aby dokázala čelit rozvíjejícím se hrozbám,“ řekl Pompeo. Kromě ruské agrese jde podle něho o čínskou technologickou špionáž, kybernetické útoky, ohrožení energetické bezpečnosti či nekontrolovanou migraci.
Jeho slova odráží i společné prohlášení. „Rychlé a výrazné technologické změny vyžadují nový přístup,“ shodli se šéfové diplomacií. Ve společném prohlášení konstatovali, že NATO je dnes nejsilnější za 70 let své existence a všem hrozbám bude i nadále čelit společně.
Nad vzájemnou jednotou však podle agentury AP visel otazník při setkání Pompea s tureckým ministrem Mevlütem Cavusogluem, který obhajoval chystaný turecký nákup ruského raketového systému S-400, jejž USA kritizují. Spojené státy varovaly Ankaru, že pokud si místo jejich systému Patriot vybere ten ruský, nedokončí dodávku svých nejmodernějších bojových letounů F-35 Turecku.
