Ukrajinci na okupovaných územích slýchali, že Rusko tam bude navždy. Leckteří se rozhodli pro kolaboraci. V reakci na nedávnou úspěšnou ukrajinskou ofenzivu v Charkovské oblasti však nyní prchají za hranice v obavě z pomsty. Reportáž zveřejnil deník The Guardian.
Ještě před několika týdny Irina pracovala pro ruskou okupační správu v Kupjansku, větším městě na severovýchodě Ukrajiny. Ruská vojska ho zabrala několik dní poté, co Vladimir Putin zahájil válku proti sousední zemi.
Když pak ale ruské jednotky z města uprchly a ukrajinská armáda okupované území osvobodila, ona i její rodina utekly, neboť se obávaly rychlé odplaty kvůli spolupráci s ruskými invazními silami.
Důkazy, které se objevily na nově dobytých územích, naznačují, že ruské jednotky pravidelně používaly násilí, aby potlačily jakýkoli místní nesouhlas a udržely si nad územím kontrolu. Někteří ale uvedli, že Rusy sami od sebe vítali a pomáhali jim. Další jednoduše vyslyšeli naléhání Moskvou dosazených představitelů a přistoupili na spolupráci ve snaze žít v klidu pod ruskou vládou.
Pro místní spojence Moskvy byl náhlý ústup ruských sil, které se bez většího odporu vzdávaly celých vesnic a měst, zvratem hraničícím se zradou.
„Všichni nám říkali, že už jsou tady, že se nemáme čeho bát,“ vzpomíná Irina na sliby činitelů, které na okupovaná území vyslala Moskva. Uvádí, že vzala práci v účetním oddělení nové místní správy dosazené Ruskem. „Před pěti dny nám říkali, že nikdy neodejdou. A o tři dny později jsme byli pod palbou. Ničemu nerozumíme. Nechápeme, jaký to tedy má smysl,“ dodává k ruské vojenské operaci.
„Rusko nikdy neodejde,“ sliboval Turčak
Celé měsíce Rusko lidem v okupovaných ukrajinských regionech tvrdilo, že tam zůstane navždy. Zavedlo rubl, důchodcům bylo řečeno, že budou dostávat ruské důchody, a Kremlu naklonění obyvatelé byli přijímáni do státní správy. „Rusko nikdy neodejde,“ prohlašoval lídr ruské vládní strany Jednotné Rusko Andrej Turčak během červencové návštěvy Kupjansku.
Tento slib byl spolu s hrozbou násilí klíčový pro uplatňování ruské moci v ukrajinských městech a vesnicích, neboť místním zaručoval, že nikdy nebudou muset čelit trestu za zradu nebo kolaboraci. Ruský ústup nyní uštědřil zničující ránu obrazu ruské armády a Kremlu v očích i některých z jejich nejochotnějších stoupenců na Ukrajině.
Ukrajina oznámila, že bude usilovat o dopadení místních obyvatel, kteří spolupracovali s ruskou armádou nebo s Ruskem dosazenou správou. Za tyto přečiny hrozí až patnáct let vězení. Prezident Volodymyr Zelenskyj ve středu uvedl, že ukrajinské síly se snaží vykořenit „zbytky okupantů a sabotážních skupin“ ve znovudobytých městech a vesnicích Charkovské oblasti.
Útěk do Belgorodu
V ruské Belgorodské oblasti, která sousedí s Charkovskou na Ukrajině, úřad guvernéra sdělil, že do provizorního tábora bylo umístěno téměř čtrnáct set lidí, kteří se tam dostali po překročení hranice z Ukrajiny. Mnohými z nich jsou rodiny s dětmi, další stovky lidí jsou pravděpodobně ubytovány v pronajatých bytech nebo u příbuzných. Rusové některé odvážejí násilím, jiní prchají dobrovolně.
V malém distribučním centru pomoci v Belgorodu několik Ukrajinců, kteří nedávno uprchli do Ruska, uvádí, že je ohromila neschopnost Moskvy udržet pod svou kontrolou území v Charkovské oblasti a odolat úspěšné ukrajinské protiofenzivě, která během několika dní znovu dobyla osm tisíc čtverečních kilometrů území.
„Lidé tam věřili ruským vojákům. Říkali: neopustíme vás,“ uvádí čtyřiačtyřicetiletý Alexandr, který uprchl z nedaleké vesnice se svou ženou a synem. „Pak se najednou stáhli. Trvalo jim několik měsíců, než sebrali všechna tato území, a pak ho za dva dny opustili. Nechápou, co se stalo.“
Vyučený svářeč zdůrazňuje, že pro Rusko nepracoval a od začátku války byl nezaměstnaný. Ze své vesnice, kterou Rusko zabralo hned v prvních dnech války, chtěl odejít, protože „neměl ani práci, ani školu“ a „potřeboval oblékat své dítě a posílat ho do školy“.
Plánovali jet za bratrem do Polska, pak ale Alexandra zranil granát, načež utekli k příbuzným do Ruska. Odjeli podle něj ne proto, že by odmítali návrat ukrajinské vlády, ale kvůli nebezpečí, které jim hrozilo v důsledku války. „Dohánělo nás to k šílenství,“ říká. „Vydrželi jsme to tak dlouho, jak jsme jen mohli.“
Z obav, že by mohl být považován za zrádce, stejně jako ostatní, žádal, aby nebylo zveřejněno jeho příjmení. Říká, že stále doufá, že se vrátí domů a navštíví své rodiče na Ukrajině.
Anexe se odkládá na neurčito
Snaha Moskvy integrovat území na okupované Ukrajině nabídkou dávek občanům a současnou atmosférou strachu se považovala za předehru k formální anexi, která by se v některých regionech mohla uskutečnit již letos na podzim.
Nedostatek bezpečí, který signalizuje náhlý ústup Ruska, ale otřásl důvěrou, kterou k němu část lidí chovala, a ztížil správu okupovaných území, která Moskva stále drží.
Podle mnohých zpráv samotní ruští vojáci i někteří vrcholní kremelští podporovatelé války vystoupili s tím, že Rusku hrozí ztráta příznivců na okupované Ukrajině. „Lidé tady čekají, až začneme bušit tak tvrdě, že se (protivník) položí na záda. To znamená knock-out. Je velmi těžké vyhrát na body,“ prohlásil v televizní reportáži ruský válečný zpravodaj Alexandr Sladkov.
Potíže Ruska mohou dále růst, protože města, která byla od prvních týdnů války v ruském držení, se nyní vymaňují z izolace a začínají vydávat příběhy o životě za okupace.
