Mladý český architekt Nikola Dočekal žije v Hongkongu sedm let. Na počátku protestů situaci vnímal tak, že se ho jako cizince příliš netýká. V poslední době byl ale svědkem prohledávání turistů a zatčeni už byli i jeho kamarádi. Dočekal, který má za sebou studia na Čínské univerzitě v Hongkongu a teď v zemi pracuje pro britské architektonické studio, o situaci mluvil s redaktorkou ČT Veronikou Hešíkovou.
Věří protestující ve vítězství? Přeci jenom stojí proti velmi silnému soupeři – proti miliardové Číně, totalitnímu komunistickému režimu.
Hodně z nich si uvědomuje, že nemají na vybranou. Pro ně je to buď teď nebo nikdy. Jsou za to ochotni dát i svůj život. Dva byli přímo postřeleni policií. Spousta pochybných sebevražd de facto každý den. Myslím, že hodně protestujících doufá, že Hongkong je natolik důležitý pro Čínu, že nezasáhne vojensky a nějaký kompromis se najde.
Místní volby zaznamenaly rekordní účast i velké vítězství prodemokratických aktivistů. Někteří hovoří o demokratické tsunami. Myslíte, že bude natolik silná, aby se situace proměnila a protestující nakonec nějaké své požadavky prosadili?
Já doufám, že se to tak stane. Protože doteď se tvrdilo, že většina demonstrantů jsou jenom studenti a mladí lidé, že to je menšina v Hongkongu, kdežto většina bude podporovat vládu. Tyhle volby ukázaly, že tomu tak není, že podpora demokracie je od mladých po staré lidi. A že jich je většina.
Kdy vy jste prvně začal vnímat, že žijete v ne tak úplně svobodné zemi?
Poprvé to bylo asi v roce 2014, když byla umbrella revolution (deštníková revoluce), respektive takový první boj za demokracii – proti tomu, aby Čína předvybrala kandidáta na post chief executive, což je něco jako náš premiér. A rok na to byli uneseni čtyři prodejci knih a od té doby se to začalo trochu sypat.
Vy se protestů účastníte?
Protestů jsem se účastnil hodně na začátku, když byly oficiálně organizované několik dní dopředu a měly velkou podporu lidí. Většinou se účastnily tak dva až tři miliony lidí.
Kdežto poslední dobou už policie nedovoluje žádné oficiální protesty. Takže je všechno organizované na sociálních sítích a policie operuje i na sociálních sítích. Takže to není úplně veřejné – musíte být v privátních skupinách.
Heslo protestujících v Hongkongu je teď „chovejte se jako voda“. Rychle se pohybují, protesty jsou na několika místech.
Před třiceti lety demonstrovali čeští studenti za to, aby oni i budoucí generace mohli žít ve svobodě. Vnímáte mezi sametovou revolucí a prodemokratickými protesty v Hongkongu nějakou paralelu?
Určitě mě to napadlo. I rodiče říkali, že jim to připomíná tu situaci, kdy Česká republika byla malinká součást Ruska, a de facto všichni nám vyjádřovali podporu, ale nikdo pro to nic moc neudělal. Hongkong je teď taky malinká součást Číny, má spoustu podpory ze zahraničí a nikdo se neodváží proti Číně něco udělat.
Pociťujete strach, když jdete po ulici, tam je slzný plyn, máte obavu o svůj život, o své blízké?
Ze začátku jsem obavu moc neměl, protože jsem měl pocit, že jako cizince mě nezatknou. Slzným plynem jsem několikrát prošel, de facto se opláchnete a už to není zas tak špatné. Na druhou stranu pár kamarádů už bylo zatčených – prostě z ničeho nic, v metru. Možná měli černé oblečení nebo bezdůvodně nebo se naskytli na stejném místě jako demonstrace.
I minulý týden byli zatčení dva němečtí studenti a viděl jsem policii prohledávat spoustu turistů. Takže začínám mít trošku obavu, že nikdo není od nich ochráněn. Policii nikdo nekontroluje, může dělat cokoliv. Ten protest trvá už půl roku, je to každodenní boj, každý den vidíte policii v ulicích, každodenní slzný plyn.
Uvažujete, že byste se kvůli vyhrocené situaci vrátil do Česka? Nebo to je pro vás druhý domov a chcete tam zůstat?
V Hongkongu jsem sedm let a rád bych tu nějakou dobu ještě zůstal. Samozřejmě, pokud se to bude zhoršovat, tak nejenom já bych uvažoval nad tím opustit ho, ale i hodně mladých lidí nad tím tady taky uvažuje.
