Třebíč oslavuje výročí na seznamu UNESCO. Od zápisu židovské čtvrti se hřbitovem a areálu baziliky svatého Prokopa mezi výjimečné světové pamětihodnosti uplynulo rovných dvacet let. V 80. letech přitom hrozilo, že židovské město nahradí socialistická výstavba. Po revoluci se nejprve musela čtvrť stát plnohodnotnou součástí města, o zapsání na seznam UNESCO tehdy podle prvního porevolučního starosty Třebíče Jana Heřmana, který byl hostem Událostí, komentářů, nikdo nepomýšlel.
Podle současného starosty Třebíče Pavla Pacala (STAN) je to, že jsou třebíčské památky zapsány na seznam UNESCO, pro město prestižní záležitostí, která s sebou přináší turisty. „Což jsme opravdu v uplynulých dvaceti letech pocítili. Zároveň je to pro nás závazek, který nás inspiroval k tomu, abychom pečlivě a důkladněji a častěji opravovali jednotlivé památky tak, aby příliv turistů byl čím dál větší,“ řekl.
Zápisu předcházelo hodně práce na obnově židovské čtvrti. „My jsme si vytkli za cíl udělat z ní plnohodnotnou součást městského centra a to znamenalo udělat inženýrské sítě, protipovodňová opatření, komunikační propojení a povrchy, prostě všechno, co je potřeba ke komfortnímu životu a bydlení. To tady nebylo, nefungovala kanalizace, nefungovala voda, elektřina a to všecko se dělalo nové za peníze, které jsme si půjčili od amerického Kongresu,“ popsal v Událostech, komentářích první porevoluční starosta města Pavel Heřman.
Podle něj v devadesátých letech neuměly banky městům půjčovat. Třebíč si půjčila čtyřicet milionů korun. „V té době šlo o obrovskou částku. A my jsme do toho rizika šli a za ty peníze jsme vybudovali sítě a všechno, co bylo potřeba,“ dodal Heřman.
Nejdřív památky fotil, pak zachraňoval
Pavel Heřman je také fotografem a poznamenal, že zaznamenávání židovských památek předcházelo jejich záchraně. „To byl pro mě první impuls vůbec, jak se k těm památkám přiblížit a potom je pomáhat zachránit. Já jsem je prvně fotil a pak jsem i vlastnoručně pomáhal s tím, aby židovský hřbitov nezanikl. Když jsem byl zvolen starostou, tak jsme měli ve volebním programu záchranu památek. O UNESCO se tehdy ještě ani nesnilo,“ řekl.
V osmdesátých letech přitom byla židovská čtvrť v Třebíči v ohrožení. Měla padnout za oběť novým panelákům. „Ono se ukázalo, že založit tady sídliště by bylo velmi technicky náročné a bylo by to drahé, tak to soudruzi odložili, pak také přišla stoletá voda v pětaosmdesátém roce. Musely se stavět byty pro budovatele Dukovan a to spěchalo, tak se stavělo jinde,“ vysvětlil bývalý starosta.
Židovská čtvrť je raritou, vypadala jako slum
Židovská čtvrť zůstala pak až do devadesátých let bez zásahu. Vypadala spíš jako slum nebo chudinská čtvrť. „V době zápisu se ukázalo, že to je jedinečné území, které v Evropě nemá moc konkurentů. My máme konkurenční ghetto v Benátkách a v Kazimierži v Krakově a jinak jsou to jenom torza. Ucelené židovské město, jako máme tady, je světovou raritou,“ poznamenal Pavel Heřman.
Když výbor pro světové dědictví UNESCO před 20 lety Třebíč na seznam zařadil, označil třebíčské ghetto s bazilikou svatého Prokopa i za cenný doklad soužití, vzájemného ovlivňování křesťanské a židovské kultury.
„Když se řekne soužití, ono to vypadá jako taková masová záležitost, ale tady byl normální sousedský život. Třebíčské ghetto nebylo součástí města Třebíče, to byla samostatná obec, která byla přilehlá k řece, a křesťanské město od ghetta bylo odděleno řekou, ale to neznamená, že ti lidi o sobě nevěděli. Půjčovali si navzájem peníze, pomáhali si a podobně, takže tady byl takový normální život,“ vysvětlil Heřman.
