Symbióza jako vstup do života lidí, kteří jsou na vozíku. Název benefiční výstavy je i hlavním tématem fotografií Milana Roubala. Autor, který má sám po úraze ochrnuté ruce i nohy, chce upozornit na potřebu osobních asistentů v životě handicapovaných. A také na to, jak nákladná taková služba pro lidi s postižením je.
Když bylo Milanovi Roubalovi 36 let, zlomil si dva obratle krční páteře při pádu na kole. Lékaři mu následně sdělili, že zbytek života stráví na vozíku. „Po úrazu jsem toho už moc dělat nemohl, tak mi přítelkyně pořídila první dotykový digitální fotoaparát,“ popsal.
Bývalý řemeslník a sportovec začal skrze hledáček nacházet novou životní náplň. „Našel jsem v tom cestu,“ svěřil se. Život vozíčkářů a jejich asistentů fotografuje už víc než pět let. Na jednom z panelů zdokumentoval Milan Roubal i svoji cestu do postele. „Maže mi ruce, jdeme do koupelny, čistí mi zuby,“ popisuje obsah fotografií.
Na pomoc asistentů některým handicapovaným nezbývá
Svým debutem chce upozornit na nezbytnost osobních asistentů v životě vozíčkářů, ale také na to, že na ně někdy chybí peníze. „Služba je placená. Když ji potřebujete každý den, tak to stojí docela dost peněz. Výstava je benefiční. Díky ní bych hrozně rád vybral peníze pro lidi, kteří jsou na tom jako já,“ řekl.
Byť je Milan Roubal z Prahy, výstavu uspořádal v budově Libereckého kraje, který mu to umožnil. Výtěžek půjde na Konto Bariéry.
