Ve věku 87 let v pondělí 3. června zemřel divadelník, režisér a kulturní publicista Jan Schmid, informovala Kateřina Kovandová ze Studia Ypsilon, jehož byl Schmid ředitelem a dlouholetým uměleckým vedoucím. Divadelník se na činnosti nezaměnitelné scény podílel nejen jako autor, režisér a herec, ale stál i za výtvarnou podobou představení a navrhoval také plakáty.
Jan Schmid, narozený 14. června 1936, mimo divadla psal knížky, sám je ilustroval, kreslil plakáty k inscenacím, hrál ve filmech, vyučoval na DAMU, objevoval se v televizi i v rozhlase. Ypsilonku založil se svými přáteli v Liberci v roce 1963. Jako herec byl například tajemným svůdcem v podobenství Ovoce stromů rajských jíme Věry Chytilové i sociologem v její Kalamitě.
Schmid vynalezl jedinečnou metodu divadelní montáže, která uchvacuje poezií a magií. Inscenoval mimo jiné i Jarryho Krále Ubu, Macbetha, hru Bůh Woodyho Allena a další. Velkou roli hraje i hudební doprovod jeho her. „Beru hudbu jako něco, co pomáhá člověku žít. Co dává zážitek, co čistí hlavu a léčí, co citově prohlubuje,“ uvedl v jednom z rozhovorů. Proto inscenoval i opery.
Vyučil se malířem skla, stal se výtvarníkem a režisérem Severočeského loutkového, později Naivního divadla. Jeho pozdější Studio Ypsilon se v roce 1978 přestěhovalo z Liberce do Prahy. Tam se zrodily hry jako Depeše a jiné na kolečkách (1980), Voni sou hodnej chlapec aneb Anabáze Jaroslava Haška (1983), Amerika (1989), Horké to někdo rád (1993) nebo úpravy Smetanovy Prodané nevěsty (1996) a Dvořákovy Rusalky (2003).
„Ypsilonka, jak pamatuji, vždycky existovala pod takovým deštníkem svobody, což považuji za zázrak si to vždycky udržet,“ řekl letos na jaře Schmid, který podle svých slov neměl za cíl dělat populární divadlo. „To mě ani nebavilo. Ale aby člověk odcházel z toho divadla a měl pocit, že se s tím, co zažil, opravdu sžil,“ tvrdil.
Měl rád tvorbu, která ho stavěla před problém
Táborský rodák psal prózy mezi skutečností a mystifikací, jako třeba S očima navrch hlavy aneb jak jsem byl hloupej. V prosinci 2018 pokřtil svoji knihu Improvizace, náhoda a jiné vyhlídky, ve které povyšuje improvizaci na základní způsob vnímání světa a navádí k větší všímavosti. Metodu řízené improvizace ale podle něj bylo třeba mít pevně v rukou. „Dobré divadlo se dá dělat celý život, člověk však musí být nad dobou a kousek před ní, musí zůstat sám v sobě dítětem a mít neokoralou duši,“ prohlásil.
Historii Studia Ypsilon letos v březnu připomněla výstava k jeho 60. výročí v pražském Domě fotografie v Revoluční ulici, na které zájemci viděli Schmidovy archivní fotografie a plakáty. Schmid při té příležitosti uvedl, že zatím není čas na pouhé vzpomínání. „Vždycky mám rád tvorbu, kterou dělám a která právě je teď a staví mě před nějaký problém. Ten je často neřešitelný, ale tím si je v podstatě vždycky nějak podobný. Nějaká nostalgie tam je, že jsme byli mladí, ale to je všechno. Rád bych tvořil dál, mám ještě nějaké věci připravené, které i dějiny samy nabízejí, třeba 90. léta v této zemi, která nejsou moc zpracovaná,“ řekl.
„Mám asi nějakou kliku, dokonce se mi zdá, že věk mi umožňuje hlubší nadhled a objevování nových možností. Vždycky nějaký čas jedete na stejné koleji a opakujete se. Důležité je, aby se dostavila výhybka, která vás přesune na další kolej,“ tvrdil také umělec a manžel jedné z kmenových členek Studia Ypsilon Jany Synkové.
Kolegové: Dělal z ostatních osobnosti
Herec a moderátor Petr Vacek, jeden z předních členů souboru Ypsilonky, ve vysílání ČT24 sdělil, že Schmid nechal herce na zkouškách vyniknout. „Ten jeho naivní pohled na svět znamenal, že věci předkládal, nehodnotil. Bylo na divákovi, co si z toho vybere a jaký si udělá názor,“ sdělil s tím, že svým působením dělal z kolegů osobnosti. „Když si vezmete, kdo se jak umístil, třeba Marek Eben, Martin Dejdar… To nejsou jenom herci, to jsou celkové osobnosti. To bylo jeho působením a vedením,“ dodal.
Podle režiséra Jiřího Havelky byl Schmid neskutečně živelná a inspirativní postava. „Třeba se mi vybaví, že jsem někdy poprvé v Ypsilonce někde v zákulisí koukal na jeviště a on do mě tak žďuchne a říká ‚běž tam‘, to on tak dělával z boku, ‚běž tam teď‘. A vlastně takhle vyhodil člověka na jeviště,“ řekl Havelka. „To byl takový jeho způsob, být pořád u toho, pořád to udržovat v nějaké živelnosti, hlavně ať se z toho nestane zkamenělé páprdovské akademické divadlo,“ dodal Havelka.
„On na něj samozřejmě každý bude vzpomínat jako na renesanční osobnost. Jan Schmid přišel k divadlu přes výtvarné umění, respektive přes loutkové divadlo. A to tam vždycky bylo cítit, že, i když se z toho potom stalo herecké divadlo a postupně divadlo velkých hereckých hvězd, tak (...) to není primárně činoherní typ divadla, že nemusí vyprávět příběhy přes postavy,“ dodal Havelka, který u Schmida studoval.
Podle Milana Uhdeho bylo Divadlo Ypsilon ve své době zjevení. „Způsob, jakým (Schmid) pojal divadlo, byl objevný. Na jedné straně to byl velký divadelní experiment, na druhé straně ten experiment měl v čele velikého odborníka, skvělého divadelníka s vynikajícím smyslem pro nezvyklý jevištní humor,“ řekl Uhde. Nová hra spisovatele a dramatika Uhdeho Nanebevzetí doktora Fausta má v Divadle Ypsilon v pátek premiéru. „Rozhodně se to na premiéře odrazí,“ dodal Uhde.
