Skupina Queen a její hlavní zpěvák Freddie Mercury se dočkali svého životopisného filmu. Snímek má však za cíl spíš bavit jejich mimořádnou muzikou (skoro jako to pro skupinu ABBA dělá Mamma Mia!), než že by seriózně nahlížel na jejich vztahy v časech dobrých i zlých.
Queen patří mezi nejoblíbenější kapely a Freddie Mercury mezi nejoslavovanější zpěváky. Příběh jejich úspěchu je zcela jistě inspirující, stejně jako je Mercuryho konec svým způsobem odstrašující. I když kapela funguje dodnes, o své hlavní eso přišla v roce 1991, když Mercury zemřel na zápal plic v souvislosti s AIDS. Veřejnosti oznámil jenom o den dřív, že se potýká se sexuálně přenosnou chorobou. Talentovaný zpěvák neměl jednoduchý život, což souviselo i s jeho utajovanou homosexualitou. Kde by však byl bez extravagance, jíž oplývala jeho vystoupení na koncertech?
Nově příběh Mercuryho i kapely přibližuje snímek Bohemian Rhapsody. A vyvolává otázky, jestli umělecká licence při stavbě příběhu neposouvá charaktery, jejich vztahy a význam některých událostí příliš mimo území faktů.
Fanoušci kapely Queen tak budou film v režii Bryana Singera (plus Dextera Fletchera, který ho nahradil v posledních týdnech natáčení) asi nejčastěji buď přímo zbožňovat, nebo nenávidět. Výhodu by měli mít nekritičtí příznivci zamilovaní do nestárnoucích písniček od Queenů. Scénář Anthonyho McCartena totiž k životu skupiny přistupuje s až oslavným obdivem, který se promítá do motivu kapely jako rodiny.
Tuctovou biografii korunuje zážitek z Wembley
Dílu se musí přiznat, že se odvíjí hladce, nemá hluchá místa a udržuje si tempo, kterému pomáhá v řadě míst i nadsázka vítězící nad vážností. K tomu si připočtěme, že snímek postupně nechá zaznít nejslavnější skladby, které tvůrci zachycují s působivou energií. Středobodem pro Bohemian Rhapsody je koncert Live Aid v roce 1985, jejž film zachycuje v podstatě v měřítku jedna ku jedné. Je to velkolepé a mrazivé finále, které diváka téměř dokonale přenáší o tři dekády zpátky na bouřící stadion Wembley v Londýně.
Extatický pocit ze závěrečného koncertu ale přece jenom nedokáže přehlušit to, že zbytek filmu trpí neduhy obvyklého životopisu. Odvíjí se od scény ke scéně, aby si odbyl jednotlivé položky biografie, od setkání kapely, změny Mercuryho jména a seznámení s jeho dlouholetou přítelkyní po rostoucí úspěch, jehož zásadním zlomem byl šestiminutový singl z názvu filmu, či objevení náklonnosti k mužům. Scénář nezabrousí hlouběji do motivací a rozhodnutí postav.
Zatímco hudba Queenů byla výjimečná a mnohdy bořila hudební vzorce, film je bojácný, i když by mohl také experimentovat. Hned úvodní montáž nástupu kapely na koncert naznačí, že moc invence dílo nepřinese, protože je scéna slepená z očekávaných žánrových obrázků.
Oprávněné změny?
Život není film, a tak je také obvyklé, že životopisné snímky si realitu přizpůsobují pro větší dramatický efekt, u Bohemian Rhapsody přece jenom ale změny vyvolávají pochybnosti o oprávněnosti. Například konflikt nepřichází sám od sebe, a tak ho film vyvolává rozhodnutím Mercuryho vydat se na sólovou dráhu. Z něj se dělá ten, kdo rozbíjí hudební rodinu a kdo posléze musí svou chybu napravovat.
Naopak zbytek kapely je vnímán spíš v dobrém světle, jsou těmi, kdo nedělají problémy jako Mercury, jenž nekrotí své bohémství. Je otázka, do jaké míry je tato dualita dána tím, že Brian May a Roger Taylor, kteří tvoří kapelu do dnešních dnů, se na filmu významně podíleli. Snímek o jejich skupině by si ale určitě zasloužil větší odstup.
Každopádně velkou výhrou pro Bohemian Rhapsody zůstává obsazení Ramiho Maleka jako Freddieho Mercuryho. Body mu sice nemůžeme přičíst za fantastický zpěv, který není jenom jeho výkonem, ve všem ostatním ovšem zpřítomnil Mercuryho nespoutanost a divokost, s níž vládl na pódiu – stejně jako dokázal najít polohu pro jeho plachou a nejistou povahu v soukromí. Mercury jako živý.
Kdo se ale chce o kapele Queen a jejím zpěvákovi dozvědět doopravdy víc, radši by se měl poohlédnout po přesnějších zdrojích. Snímek o jejich vzestupu je hlavně ódou na fantastickou muziku. Filmová Bohemian Rhapsody je tak mnohdy strhující, ale ještě častěji plytká.
