O anglofonní literaturu se Petr Onufer zajímá bezmála dvacet let, ať už jako pedagog, kritik, překladatel nebo nakladatelský redaktor. Své postřehy o tvorbě anglicky píšících autorů v českém kontextu shrnul v knize Obtížná balanc. Představil ji v rozhovoru pro Události v kultuře.
Jaké místo v překladové literatuře v Česku zaujímá ta anglicky psaná?
Myslím, že stojí na prvním místě. Anglicky umí dneska skoro každý, z angličtiny se hodně překládá, navíc ve dvacátém století především americká kultura převálcovala ty ostatní, čeští čtenáři jsou na anglofonní literaturu tedy dost zvyklí. Má to určitě i historické kořeny.
Platí to i pro anglofonní poezii?
Poezie zachází na úbytě. Zdaleka už se nečte tolik jako dřív, ale když už se něco čte, tak zase angloamerická poezie. Například Allen Ginsberg a beat generation si pořád udržují výsostné postavení mezi českými čtenáři.
Před několika lety i k nám expandovala ve velkém skandinávská literatura. Neublížila její vzrůstající obliba té anglofonní?
V některých žánrech jí možná do jisté míry oblibu sebrala, ale hegemonii si anglofonní literatura udržuje pořád.
Jaký je vkus českých čtenářů ve srovnání se světem? Napadl by vás autor, který je ve světě slavný, ale u nás vůbec nezaujal?
Spousta velkých anglických či amerických autorů u nás nezafunguje a skončí někde v levných knihách nebo jejich díla propadnou, ale platí to i naopak: autoři, kteří ve své domovině jsou už pozapomenuti nebo se o nich tolik neví, se u nás prodávají.
V knize mě právě především zajímalo, jakým způsobem se utváří vkus českého čtenáře v opozici třeba ke vkusu amerického čtenáře. Jak dojde k tomu, že autor typu Roberta Fulghuma, jehož u nás sledují desetitisíce čtenářů, je v Americe naprosto pozapomenutý? A naopak, jak dojde k tomu, že takový Don DeLillo, kterého mají v Americe na piedestalu jako jednoho z největších žijících autorů, u nás prodá stovky kusů?
Všímají si čeští čtenáři prestižních cen, jako je Man Booker Prize nebo Costa Book Award?
Spíše jsou zajímavé pro novináře a recenzenty, odbornou obec, ale že by vítězství takové ceny byl nějaký zásadní okamžik, podle něhož se rozhodují čtenáři, to asi ne. Ovšem když někdo dostane Nobelovu cenu, toho si všimnou opravdu všichni.
Ve své publikaci se přikláníte k názoru, že literární kritika je nedílnou součástí literatury, stejně jako poezie a próza. Jak se jí v současnosti daří?
Rozhodně daleko hůře než dřív. Svého času byla literární kritika všude, do novin, mainstreamových médií psali velcí literární kritici – teď mluvím o anglofonním světě, u nás za komunistů to bylo samozřejmě jiné. Dneska už to tak není. Publikační prostor se významným způsobem oklestil, nejenom u nás, ale i ve světě, a literární kritika už nemá zdaleka takový společenský a literární dopad, jako mívala. Přesto stále součet prózy, poezie a literární kritiky utváří obraz literatury v tom kterém období.
