Drama Nora vyvolalo při prvním uvedení koncem devatenáctého století poprask. V dnešní době, kdy se podle statistik rozpadá každé druhé manželství, už žena, která se rozhodne opustit svou rodinu, tolik nešokuje. Podle Národního divadla moravskoslezského je ale přesto hra norského dramatika Henrika Ibsena v mnohém silná i dnes.
Premiéru měla Nora pod (i v Česku užívaným) názvem Domeček pro panenky v roce 1879. Tedy v době, kdy ženy neměly volební právo ani přístup ke vzdělání a nepovažovaly se za příliš schopné samostatného uvažování a konání.
Společenské konvence tehdy ženu viděly v závislém postavení na muži. Rozhodnutím hlavní hrdinky opustit v závěru hry manžela a děti tak realistický dramatik Ibsen do jisté míry předběhl myšlení, i když spíš než čistě emancipaci žen chtěl zdůraznit boj za osvobození lidské bytosti vůbec.
Vyústění Nořina manželství bylo pro mnohé diváky šokující, pro německé uvedení byl Ibsen dokonce dotlačen k napsání alternativního konce, který by naznačil, že hlavní hrdinka si odchod rozmyslí.
Podle režiséra ostravské inscenace Pavla Gejduše je těžké soudit, jestli je Nora jen nevyzrálá malá holčička, která domov s rodinou odhodí jako hračku, nebo odvážná žena, která má sílu hledat pravdu v nejistotě.
Měla, nebo neměla právo?
„Pro mě osobně je to sonda do jednoho konkrétního vztahu, do jednoho konkrétního manželství. Ona jako žena matka opouští svoje děti a to nechává pachuť otázky, jestli na to měla, nebo neměla právo,“ říká. V tomto ohledu rozhodnutí hlavní hrdinky rozjitřuje stejně dnes jako v době vzniku hry. Ibsenovo drama se dotýká podstaty mezilidských vtahů i vztahu člověka k sobě samému.
„Všechny postavy jsou společností tlačené do nějaké role, která je znesvobodňuje, akorát některá je mužská a některá je ženská. A Nora – v tom je to její hrdinství – si to na konci uvědomí a řekne: Žiju ve lži a už v ní žít nechci,“ podotýká Gejduš.
Stejně chladné jako mezilidské vztahy jsou i mramorové stěny vily, kterou ostravští inscenátoři pro Noru postavili. Scénografie vytvořila naddimenzovanou zlatou klec, kde k sobě mají lidé daleko.
„Nikdo jí nevěří a nebere ji vážně, když vidí, jak hezky si žije,“ podotýká představitelka Nory Kamila Janovičová, pro niž jde o první titulní roli na ostravském jevišti. „Je to asi největší protiúkol, který jsem kdy herecky plnila,“ přiznává. Nořina manžela hraje Petr Panzenberger.
Ibsen se podle všeho k dramatu Domeček pro panenky inspiroval skutečným příběhem spisovatelky Laury Kielerové. Ta, aby měla na léčbu svého muže, si půjčila nemalý obnos peněz a dopustila se při tom podvodu. Když se to její muž dozvěděl, zapudil ji, ona se nervově zhroutila.
