Noční hlídka se opět přiblíží podobě z doby svého vzniku, i když to nejspíš potrvá roky. V amsterdamském Rijksmuseu totiž začala další fáze restaurování zřejmě nejvýznamnějšího obrazu Rembrandta van Rijna. Pomůže ukázat, čím si tento umělec vysloužil označení mistra světla a stínu. Noční hlídka není předmětem zájmu restaurátorů poprvé, dřívější obnova například konečně ukázala, že hlídka zachycená na malbě se vůbec neodehrává v noci. Součástí příběhu obrazu ale zůstávají teorie, že se stal příčinou autorova úpadku.
Noční hlídka patří spolu s Leonardovou Monou Lisou, Raffaelovou Sixtinskou madonou či Picassovou Guernikou k nejslavnějším obrazům vůbec.
Dosud nejrozsáhlejší restaurování začalo pod názvem Operace Noční hlídka před pěti lety výzkumem rozsáhlého plátna o rozměrech 4,5 metru krát 3,8 metru. Práci expertů, využívající digitální technologie i AI, mohli sledovat návštěvníci Rijksmusea přímo v expozici, případně i on-line. Do amsterdamského muzea ročně míří – právě i kvůli Noční hlídce – více než dva miliony lidí. Před očima veřejnosti se odehrává i další fáze restaurování díla.
Větší kontrast mezi světlem a tmou
Osm restaurátorů nyní v nizozemské metropoli pracuje na odhalení původní hloubky a barevnosti obrazu. Pečlivě pomocí hadříků z mikrovláken a vatových tamponů odstraňují vrstvu nanesenou jejich předchůdci v polovině sedmdesátých let.
„Rembrandt maloval s velmi zřetelným kontrastem mezi světlem a tmou a ten se na obraze stal mnohem méně zřetelným. Po restaurování bude mít plátno mnohem větší hloubku a postavy na něm ožijí,“ přislíbil ředitel muzea Taco Dibbits.
Nizozemský malíř, grafik a rytec Rembrandt van Rijn už za svého života před čtyřmi stoletími udivoval mistrovským zvládnutím šerosvitu. Nebyl prvním, kdo jeho prvky v tvorbě použil – před ním umně světlo a stín k vystižení atmosféry využíval například jeho italský kolega Caravaggio, který zemřel zhruba v době, kdy se Rembrandt narodil. Nicméně Rembrandt touto technikou vdechl ještě přesvědčivěji život dějům na svých plátnech. Noční hlídka toto jeho mistrovství zvláště prokazuje.
Rembrandt maloval holandské krajiny i mytologické či biblické výjevy, jméno mu udělaly ale zejména portréty – mistr přitom rád zvěčnil i sebe. U svých současníků – momenty z jejich života můžeme díky obrazům do detailů zkoumat i po staletích – byl přitahován více syrovou realitou než jejím přikrášlováním. Zajímali ho lidé se silnými, ale i slabšími stránkami, nijak si je neidealizoval.
Obraz plný děje, jen ne v noci
Noční hlídku vytvořil Rembrandt na objednávku amsterdamské občanské stráže. Jako jeden z vůbec prvních malířů vyobrazil skupinu postav uprostřed děje. Navíc prakticky v životní velikosti. Ovšem přesto i kvůli Rembrandtově práci se šerosvitem někteří gardisté nejsou téměř vidět, což se nemuselo všem ze zhruba dvacítky vyobrazených mužů líbit. Zvlášť pokud očekávali v té době klasičtější skupinový portrét, na němž by ze stěny shlíželi více strnule, zato důstojněji.
Prostřednictvím malby sleduje divák přípravy na hlídku. Velitel amsterdamské občanské stráže – rytíř a amsterdamský purkmistr Frans Banninck Cocq – říká poručíkovi Willemu van Ruytenburchovi, aby se jeho muži přichystali na pochod. Ti, vyzbrojeni kopími, mušketami a halapartnami, se řadí, zatímco kontrolují své zbraně, baví se nebo na něco mimo záběr obrazu upozorňují své druhy. Vidět jsou i vlajkonoš a bubeník, vedle něhož štěká pes, zřejmě vydrážděn ruchem kolem.
Rembrandt díky kontrastu světla a stínu „nasvítil“ několik konkrétních detailů, jako je kapitánova gestikulující ruka a mladá dívka s mrtvým kuřetem. Jde spíše o symbolickou než skutečnou postavu a drůbež, zavěšená u jejího pasu, respektive výrazné drápky na pařátech, odkazují k tradičnímu znaku arkebuzírů, tedy vojáků, kteří používají palnou zbraň nazývanou arkebuza. Nebo si snad Rembrandt kuřetem utahoval z velitelova jména?
Součástí scény učinil autor i sám sebe, když se skryl za hlavní dvojici – vlevo od kapitánského klobouku lze ve stínu rozpoznat část jeho obličeje.
A překvapivě se líčený děj neodehrává v noci. Noční hlídka se olejomalbě začalo říkat až později, kdy dodaný tmavší nátěr a léty nasbírané znečištění budilo falešný dojem noční scény. I po očištění – a rozjasnění – ve čtyřicátých letech minulého století už obrazu nepřesný název zůstal.
Obraz ořízli, aby se vešel do dveří
Mistrovská olejomalba byla původně dokonce větší, jak dokládá její zmenšená kopie pořízená holandským malířem Gerritem Lundensem, o generaci mladším než Rembrandt. Oříznutí ze všech stran vymazalo z výjevu dvě postavy a vrchní část dodávající prostoru větší vzdušnost a posunulo do středu dvojici důstojníků, k níž světlo na obraze přitahuje pozornost.
K z dnešního pohledu barbarskému zásahu do díla došlo ryze z praktických důvodů – aby se vešlo do dveří amsterdamské radnice. Před třemi lety nechalo Rijksmuseum Noční hlídku „domalovat“ podle Lundensovy kopie s využitím umělé inteligence, která napodobila Rembrandtův styl. Poprvé po více než třech stoletích si šlo tak obraz prohlédnout kompletní, jak ho Rembrandt zamýšlel a odevzdal objednavatelům.
Mnohem nebezpečnější pro vzácnou olejomalbu byly snahy o její poškození. Útoku nožem byla vystavena v roce 1911 a znovu v roce 1975, kdy se útočníkovi podařilo plátno narušit dvanácti řeznými ranami. Bez následků nezůstalo ani polití kyselinou v roce 1990, byť pokus o zničení z velké části odvrátil pohotový zásah hlídače.
Mýtus Rembrandtova úpadku
Noční hlídku dokončil Rembrandt v roce 1642, na vrcholu své kariéry, k níž syn z poměrně zámožné mlynářské rodiny zběhl z univerzitních studií. V osobním životě se ale v té době musel vyrovnat s řadou tragédií. Tři z jeho čtyř dětí zemřely sotva několik měsíců po narození, v roce dokončení svého nejvýznamnějšího obrazu přišel malíř navíc o i svou ženu a múzu Saskii van Uylenburghovou.
Smutné události v Rembrandtově rodině jako by předznamenaly i další problémy v malířově životě.
Mýtus hledající spojení mezi Noční hlídkou a Rembrandtovým majetkovým úpadkem jen přiživil hraný film, který o okolnostech vzniku obrazu natočil v roce 2007 Peter Greenaway s Martinem Freemanem v roli slavného malíře, stejně jako následný dokument od stejného tvůrce. Oba snímky spekulují, že obraz je odhalením vražedného spiknutí. Nenaznačuje snad rána, která zdánlivě omylem vyšla ze zbraně maskovaného střelce za velícími muži v popředí, že by mohla nic netušícího poručíka zabít?
Odkrytí této konspirace mělo mít za následek nelibost amsterdamské smetánky. Jisté je, že stoupající sláva, díky níž se zakázky jen hrnuly, Rembrandtovi umožňovala žít v přepychu (rodinný rozpočet jistě obohatily i peníze Saskie, která byla patricijského původu), jenže vleklé dědické tahanice a rozmařilé hospodaření ho naopak uvrhly do bídy.
Památník z noční hlídky
Časově se začátek umělcova úpadku shoduje s dokončením Noční hlídky. Koncem padesátých let byl ještě ke všemu celý Rembrandtův majetek kvůli dluhům rozprodán v dražbě. Nicméně i u zchudlého umělce si jeho majetnější spoluobčané objednávali obrazy, jakkoliv Rembrandtův styl pomalu vycházel z módy.
Nekonvenční životní styl navíc vedl k umělcově sporu s tuhou kalvínskou morálkou. Amsterdamským měšťanům byl trnem v oku zejména jeho dlouholetý neposvěcený vztah s hospodyní Hendrickje Stoffelsovou. Ta zemřela na mor v roce 1663, o pět let později si smrt přišla i pro jediného Rembrandtova syna Tita.
Život umělce se uzavřel krátce poté, 4. října 1669, uložen byl do neoznačeného hrobu. Přežila ho jen dcera Cornelia, kterou měl s Hendrickje. Pamětní kámen později umístěný na Rembrandtův hrob je kopií výzdoby, která se na obraze Noční hlídky nachází v pravé části nad opeřenou přilbou jednoho z pikenýrů.
