Inscenace After Life Divadla Na Jezerce se ptá, jak se vyrovnat se smrtí milované osoby. Režisér Jan Hřebejk na jeviště převedl stejnojmenný seriál britského komika Rickyho Gervaise, hlavní roli v Hřebejkově verzi černé komedie hraje Milan Šteindler. Svérázná česká rodina Homolkových se zase představuje v pražském Švandově divadle.
V seriálu i na divadle vdovec Tony pracuje jako reportér komunálních novin. Smrt manželky ho změnila. Uvnitř trpí depresí a nevidí důvod žít, ke svému okolí se naopak chová tvrdě až krutě. Ve svém seriálu ho ztvárnil komik Ricky Gervais, v Divadle Na Jezerce Milan Šteindler. Že i po nepříjemných zakopnutích stojí za to se zvednout, říká seriál i divadelní adaptace.
„Udělat komediální seriál o tom, že vám v padesáti letech zemře žena na rakovinu tak, abyste u toho měl okamžiky, kdy se strašně smějete, a potom zase okamžiky, kdy se neubráníte slzám, to mě na tom zaujalo. Obecně mě zajímá to přibližování tragického a komického,“ uvádí Hřebejk.
Zatímco seriál má osmnáct epizod po půlhodině, na divadle je třeba příběh odvyprávět rychleji. Režisér se zjednodušení nevyhnul, snažil se ale zachovat ducha předlohy. Důležitou roli tak i na jevišti hraje pes, pro vdovce jedna ze spojnic s dřívějším šťastnějším obdobím.
„Baví mě ta schválnost, že začne představení a diváci si řeknou, ježišmarjá, dítě a pes, to jsem zvědavý, kdo udělá první kotrmelec. Ale zatím to vypadá, že jediný, kdo by mohl udělat kotrmelec, jsem já,“ říká Šteindler.
Zvyk, k němuž se nepřistupuje kriticky
Představení Ecce Homo Homolka vzniklo podle proslulého filmu československé nové vlny režiséra Jaroslava Papouška. Film plný zlidovělých hlášek se tváří jako komedie, jde ale o sžíravou společenskou satiru. Autorské duo Kristýna Jankovcová a Adam Svozil rodinu přeneslo do současnosti. Domluvit se neuměli nikdy, v moderní době to jde ještě hůř.
„Myslím, že rodiny se nezměnily zas tak moc, ale ten svět, kterému Homolkovi čelí, je komplikovanější než v šedesátých letech,“ říká Jankovcová. Divadelní Homolkovi jsou celkově temnější. Násilí, které autoři hry ve filmu jen tuší, se v divadle stává očividným. Spolu zůstávají ze zvyku.
„Ti lidé ke svým rolím nepřistupují kriticky, ale vlastně je plní, protože se to tak dělá, i když jiné uspořádání rodiny by pro ně bylo snesitelnější,“ uvádí Svozil. K sobě je tlačí další a další krize. Autoři poukazují třeba na vysoké ceny bydlení, které můžou z vícegeneračního soužití udělat nutnost a pro rodinu, jejíž členové si nenaslouchají, hotové peklo.
