Dvanáctiletá Věra Kohnová nastoupila se svou rodinou v lednu 1942 do transportu na plzeňském nádraží – a stejně jako její příbuzní se už nikdy nevrátila. Zůstal po ní ale deník, který si poslední půlrok před odjezdem psala a který si schovala u rodinné známé. Vychází z něj příběh sepsaný spisovatelkou Janou Poncarovou a historikem Jiřím Sankotem. Zápisky židovské dívky vsazuje do tragického kontextu doby.
„U nás je pořád smutno. Musíme všichni balit… Jak se mi bude po tobě, deníčku, stejskat! To jsem si věru nemyslela, když jsem v srpnu po zkouškách začala psát své zážitky, že takhle smutně skončím. Nezažila jsem sice ten půlrok mnoho hezkého, ale jak ráda bych tak zůstala,“ zapsala si Věra 15. ledna 1942 na poslední stránku svého deníku.
Zůstat ale nemohla. Pár dní poté ji transport odvezl do Terezína a odtud do ghetta Izbica na území dnešního Polska, kde všichni zahynuli. Podle historika Jiřího Sankota byli pravděpodobně zastřeleni.
V roce 1942 tak skončil příběh Otakara Kohna, úředníka plzeňské továrny na železné a kovové zboží Gustav Teller, jeho ženy Melanie a jejich dvou dcer: Hany a Věry. Věra byla mladší, narodila v roce 1929, pět let po své sestře.
Protižidovské omezení nebrala tragicky. Zpočátku
Deník si založila v srpnu 1941, v době, kdy rodina už na vlastní kůži pocítila protižidovská nařízení. Věra nemohla chodit do školy, učila se aspoň soukromě.
Devadesátistránkové zápisky vyznívají zpočátku optimisticky. „Psala si zážitky z jednotlivých dní a vlastně nevnímala krutost tehdejší reality. Opatření nacistů, které do jejich života nějak zasáhly, nebrala tragicky, ale jako velkou zábavu, například sestěhovávání rodin do jejich bytu,“ uvedl dříve historik Jiří Sankot.
Postupně ale v textu přibyly pochmurnější tóny, skutečnost už nešlo zakrýt. Ke konci Věra psala o smutku kolem sebe a o blížících se transportech. „Denně vznikalo jedinečné svědectví o tom, jak se nelidská mašinérie bezohledně drala do světa nevinnými starostmi obklopeného dvanáctiletého dítěte,“ podotkl Sankot.
Přímo z Plzně odjelo v lednu 1942 ve třech transportech celkem 2613 židovských mužů, žen a dětí. Konce války se dožilo 209 z nich. Poslední zmínka o tom, že jsou Věra a její příbuzní naživu, pochází z 11. března 1942, kdy z Terezína pokračovali transportem do ghetta v Izbici. Pro většinu byla Izbica jen průchozí stanicí, odkud pokračovaly deportace do vyhlazovacích táborů, pro Kohnovy ale znamenala stanici konečnou.
Obyčejná rodina ve velkých dějinách
Svůj deník si Věra s sebou nevzala. Nechala ho u matčiny kamarádky z dětství Marie Kalivodové, ta pak deník v šedesátých letech předala faráři Miroslavu Matoušovi. Dnes je originál uložen v Židovském muzeu.
Knižně zápisky vyšly v roce 2006, bez většího povšimnutí. Aktuální vydání nelze podle autorů označit za román, cílem bylo nastínit Věrčin život i před po půlroce zachyceném na stránkách deníku.
„Čtenáři se přes příběh obyčejné rodiny seznámí s velkými dějinami, které vedly k tolika lidským katastrofám,“ uvedla spisovatelka Jana Poncarová, jíž se téma osobně dotýká – ukrytý deník totiž přechovávala přes válku její prateta. Poncarová se skutečnými osudy ze zkoušeného dvacátého století inspirovala i ve svých přechozích románech s ženskými hrdinkami.
Se zasazením příběhu do kontextu doby pomohl historik Jiří Sankot, který se osudu Kohnových věnoval posledních deset let. Autoři zahrnuli do knihy i dobové materiály, fotografie, dokumenty či ukázky z tisku. Opírat se autoři mohli i o materiály, které se podařilo shromáždit o Věrčiných příbuzných a známých.
Nejen Anne Franková, deníky si psali i teenageři v Leningradě či Terezíně
Příběh Věry Kohnové svádí ke srovnání s dalšími jejími vrstevníky, kteří se stali oběťmi holocaustu, ale jejichž pocity zůstaly zachovány v deníkových zápiscích. Nejznámějším je deník Anne Frankové (1929–1945). Židovská dívka původem z Německa si ho psala v Amsterdamu, kde se její rodina ukrývala. Úkryt byl ale prozrazen a tehdy šestnáctiletá Anne zemřela v březnu 1945 v Bergen-Belsenu, pouhý měsíc před tím, než tábor osvobodila britská armáda.
Ve stejném táboře a ve stejném roce jako Franková zahynula i francouzská židovská dívka Hélene Berrová (1921–1945), která si začala deník psát v roce 1942. Nejprve zaznamenávala obyčejné věci, popisovala studium na Sorbonně, později začala zachycovat i hrůzy války. Poslední zápis pochází z února 1944, o měsíc později byla zadržena a přes sběrný tábor v Drancy u Paříže a Osvětim se dostala do Bergen-Belsenu. O zachování jejího deníku, který vyšel knižně teprve v novém miléniu, se zasloužil Hélenin bývalý snoubenec a neteř.
Nezapadlo ani jméno Petra Ginze (1928–1944), chlapce původně z Prahy, který v Terezíně spolu s dalšími vydával časopis Vedem. Psal vlastní povídky a román, které sám ilustroval, a vedl si také každý den deník. Před odjezdem do Osvětimi, kde zahynul, jej předal své mladší sestře Evě. Ta se dočkala konce války. Jméno Petra Ginze se stalo světoznámým, když si jeho kresbu, romantickou vizi krajiny na Měsíci, vzal do vesmíru první izraelský kosmonaut Ilan Ramon. Na Zem se nevrátil, zahynul s celou posádku raketoplánu Columbia při přistání.
Přes šedesát let čekal na své čtenáře deník Polky Rutky (Ruh) Laskierové (1929–1943). Pohledem čtrnáctileté židovské dívky v něm popisovala hrůzy života v židovském ghettu v Bedzinu nedaleko Katovic, ale i své první lásky. Zemřela v Osvětimi, nejspíše na choleru.
Strohé, o to však výmluvnější je svědectví o devíti stránkách, které popsala leningradská školačka Táňa Savičevová (1930–1944). Zapisovala data úmrtí všech členů rodiny, nakonec z rodiny naživu zůstala jako jediná. Její poznámky figurovaly jako jeden z důkazů při norimberském procesu proti nacistickým válečným zločincům, Táňa se ale konce války nedožila. Zemřela v červenci 1944 ve čtrnácti letech v důsledku prožitých útrap.
