Být biologický rodič je někdy těžké, být náhradní rodič může být ještě náročnější. Režisérka Markéta Oddfish Nešlehová natočila dokument Nejseš moje máma o svých bezprostředních zkušenostech adoptivní matky. Snímek uvedla Česká televize. „Chtěla jsem točit o bezpodmínečné lásce náhradních rodičů k jejich přijatým dětem. A myslím si, že se to povedlo,“ řekla v Událostech, komentářích v rozhovoru s Markétou Řezníčkovou.
Záměrem dokumentaristky bylo podívat se na adopci a pěstounství především pohledem rodičů. Chtěla natočit otevřenou výpověď o vztahu náhradní matky a dítěte. Odkrývá cestu, kterou s přijatou dcerou od jejích pěti let procházely. Režisérka společně s dalšími náhradními rodiči hledá odpovědi na otázky, které by jí pomohly pochopit náhlé odloučení na prahu dceřiny dospělosti.
„Na začátku jsem si řekla, že chci, aby moje dcera byla zdravá a šťastná, abych ji uvedla do života. Pokud jsem si přála tohle, pak to má happy end, protože takhle to je. A jestli já v tom dál figuruju, nebo nefiguruju, to už je věc jiná. Ale nemůžu se na to koukat skrze svoje ego, že naše cesta musí jít nutně společně,“ říká o vztahu s dcerou režisérka.
Mluvila i s osvojenými dětmi o jejich zkušenostech z ústavní péče a z náhradních rodin. O tom, jak se vyrovnávají s psychickou zátěží z minulosti, i o tom, jak je pro ně v dospívání a v rané dospělosti složité se osamostatnit a nalézt vlastní životní cestu.
Jiné geny, ale i jiná startovní čára
V reakcích na dokument se objevovala připomínka knihy Rok Kohouta, v níž spisovatelka Tereza Boučková popsala svou zkušenost s výchovou adoptivních dětí. Na poznámky „geny nepřebiješ“ má Markéta Oddfish Nešlehová odpověď: „Samozřejmě jsou tam geny, ale kolik biologických rodin žije v odloučení. A mají geny? Je to genofond, který zdědily po svých rodičích? Ano, je, ale tyhle děti se potýkají s citovou deprivací na začátku svého života, anebo už v prenatálním stadiu. Ta jejich startovní čára je úplně jiná než biologických dětí a to je ten kámen úrazu. A to je to vlastně, s čím se musí od začátku života jejich pracovat a co už třeba někdy nejde dohnat.“
Rodičům, kteří uvažují o adopci či pěstounství ale vzkazuje, že dokument by je neměl odradit. „Ráda říkám, že naše děti nás udělaly těmi, kdo jsme. A že jsme laskaví, milující. Nastavily nám zrcadlo a udělaly z nás lepší lidi. Myslím si, že je to nehynoucí zásluha našich dětí, a moje dcera je moje největší životní učitelka,“ uzavírá.
