Sudety jako území už dávno neexistují, ale podle odborníků se jejich komplikovaná historie stále projevuje ve vzdělání, zdraví, volebním chování i formě místního komunitního života. Poválečné vysídlení Němců navíc dodnes vyvolává spory. „Smíření není zapomínání. Abychom se mohli smířit, tak se toho musíme hodně dozvědět, co se stalo za války i po válce,“ říká historik Matěj Spurný pro pořad Fenomén doby.
„Dřív se tu hrálo i divadlo, ale toto všechno je prostě pryč,“ popisuje autor románu Sudetenland Leoš Kyša svou rodnou obec Dvorce na Bruntálsku. Před druhou světovou válkou se jednalo o město s více než třemi tisíci obyvateli. Většina z nich byla po roce 1945 kvůli své německé národnosti vyhnána a město se začalo měnit.
Ve Dvorcích podle Kyši postupem času zmizely spolky, fotbal i kultura. Zároveň upozorňuje na to, že obec stárne. Mladí lidé se totiž často stěhují do oblastí, které jim mohou nabídnout více životního komfortu i příležitostí.
Fantomová hranice je stále cítit
Problematikou Sudet se zabývali odborníci z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, sociální geografové Matěj Korčák a Pavlína Netrdová. Ve své studii zkoumali rozdíly na hranici bývalých Sudet a Protektorátu.
„My jsme v našem výzkumu zjistili, že i když ta hranice už více jak osmdesát let neexistuje, tak se projevuje v různých charakteristikách. Proto jí říkáme fantomová hranice,“ říká Netrdová. Pojem pochází z lékařství a používá se ve spojení fantomová bolest po amputaci končetiny, kdy člověk cítí bolest tam, kde to již není fyzicky možné.
Dodnes je podle odborníků možné vidět rozdíly ve vzdělání, zdravotnictví nebo volebním chování. Na někdejší straně Sudet chodí obyvatelé méně na preventivní prohlídky a méně se očkují, což se podle odborníků projevuje ve větší míře předčasné úmrtnosti. Sudety mají také dlouhodobě méně vzdělané obyvatelstvo, měřeno průměrným počtem let strávených ve školním vzdělání.
„Narážíme obecně na chudobu. Ta se projevuje od toho, jestli dítě má, nebo nemá pomůcky, až po jeho oblečení, po možnosti jít na střední školu,“ popsala složitou situaci ředitelka školy v Budišově nad Budišovkou Natálie Jaššová. Podle ní trpí až polovina dětí v její škole nějakou formou chudoby či nedostatečnou podporou rodinného prostředí.
Situaci nepomáhá ani nepříznivá dostupnost v regionu. Dopravní obslužnost je náročná a není jednoduché se dostat k základním službám. „Jsou to lékaři, jsou to školy, je to nějaké kulturní vyžití. To všechno jsou věci, které vám jako mladému člověku hážou klacky pod nohy,“ dodává.
Protestní hlasy a zanedbaný rozvoj
Sociolog Daniel Prokop upozorňuje na mezery v regionálním rozvoji. Podle něj lze v Sudetech ve volbách pozorovat vyšší míru protestních hlasů a nedůvěry v demokracii.
Podle Prokopa nelze dnešní stav Sudet vysvětlovat jenom poválečným odsunem. Jednalo se sice o zlomový bod, po kterém se zpřetrhaly vazby k půdě a majetku, stát ale podle něj po sametové revoluci zanedbával regionální rozvoj. „Máme větší regionální nerovnosti než některé země, které jsou mnohem větší než my. To je důsledek toho, že jsme se prostě vykašlali na regionální rozvoj dvacátých a třicátých let,“ vysvětluje.
Poválečné násilí v Sudetech
Sudety se pojí s tragickými příběhy minulého století, které byla snaha zapomenout či nuceně vymazat z paměti. Ferdinand Korbel se narodil v roce 1944 v obci Tušť ve Vitorazsku na jihu Čech. Jeho otce Josefa Korbela odsoudil v květnu 1945 lidový soud k smrti a společně s dalšími třinácti německými obyvateli byl odveden na okraj vesnice a zastřelen.
„Ještě začátkem května 1945 nikoho nenapadlo, že by sousedi a známí něco takového dokázali udělat,“ říká Ferdinand Korbel. Po roce 1989 se pokoušel případ znovu otevřít, chtěl, aby se o vraždě mluvilo a aby oběti měly důstojný hrob. Před soud ale pachatele dostat nedokázal. Bylo mu řečeno, že případ je promlčený. S překážkami se mimo jiné setkával, když chtěl zavražděné Němce exhumovat.
Podle historika Spurného stojí často za podobnými masakry obyvatelstva více motivů najednou. „Tušť je v tomto smyslu charakteristická, protože tam byli místní aktéři, kteří se chtěli mstít na Němcích a zároveň do toho přišly Revoluční gardy, které byly ozbrojené a které se cítily dostatečně kryté na to, aby mohly beztrestně páchat tyto zločiny,“ vysvětluje.
Mění se společnost?
Po roce 1945 panoval názor, že nucené vysídlení bylo spravedlivou odplatou za nacistický teror. O problematice se svobodně mohlo začít mluvit až po pádu komunistického režimu. „Přístup k nucenému vysídlení po roce 1989 se výrazně změnil, nebylo to ovšem nic zlomového, překotného a rozhodně ne bezproblémového,“ vysvětluje etnoložka Sandra Kreisslová.
Téma nuceného vysídlení se do širšího povědomí dostává mimo jiné i skrze literaturu nebo film. Spisovatelka Kateřina Tučková vydala v roce 2009 román Vyhnání Gerty Schnirch, který vykresluje život a osud dívky vyhnané po válce z Brna. „To téma už nebylo nové, ale zároveň pořád nebylo dostatečně zpracované a pořád ta debata nějak nepronikla do širších vrstev,“ popisuje situaci spisovatelka.
Kateřina Tučková se setkávala s dobrými ohlasy, ale i s vlnou negativních reakcí. „Pořád jsem musela Gertin příběh obhajovat, někde to bylo snazší, někde to bylo horší“. Na některých besedách a čteních v Sudetech byla prý dokonce osočována z popírání holokaustu a znevažování utrpení českého lidu.
Podle Spurného schopnost mluvit o vlastních dějinách spočívá v otázce sebevědomí. „Společnost, která je dostatečně sebevědomá, je schopná nahlédnout i ty kapitoly svých vlastních dějin, na které nemůže být hrdá, za které se dokonce stydí, aniž by se bála toho, že popře nebo oslabí samu sebe,“ říká.
Obnovy němectví v Česku
Spor o minulost se otevřel také v Jablonci nad Nisou, a to v roce 2016, kdy část místního zastupitelstva začala uvažovat o revitalizaci Horního náměstí. Součástí plánu bylo umístit ke kostelu Nejsvětějšího srdce páně kopii kašny Nibelungů a sochy rytíře Rüdigera.
Ta zde stála od třicátých let minulého století, těsně po válce byla ale stržena. Podle bývalého primátora Jablonce nad Nisou Petra Beitla (ODS) měla tato iniciativa nejenom architektonický rozměr, ale měla také fungovat jako symbolický most mezi Jabloncem a bavorským městem Kaufbeuren, zejména pak jeho čtvrtí Neugablonz, kterou po válce vybudovali vyhnaní Němci z Jablonecka a kde originál sochy stojí dnes.
Celá iniciativa se setkala s odporem části veřejnosti, kvůli údajné symbolice germanismu. „Zastánci obnovení říkali, že je to jenom umělecké dílo. Ale to němectví tam bylo. A mně vadilo, když se to upozaďovalo“ říká jeden z odpůrců.
S podobnými reakcemi se setkávají i na jižní Moravě, kde se snaží znovu oživovat německé kulturní stopy. Národopisný soubor Moruše z Podyjí se věnuje obnově místních krojů, tanců a písní. Jeho předsedkyně Martina Mühlbergerová se také setkávala s kritikou. „Na začátku jsme se potýkali i s negativními reakcemi v návaznosti na obnovu něčeho německého, že nosíme německé nacistické kroje, což samozřejmě není pravda,“ říká Mühlbergerová.
Smíření není zapomnění
Historik a vinař Martin Markel z Jaroslavic na jižní Moravě připomíná, že německá minulost byla vždy součástí moravské vinařské tradice. „Zapomínáme, že až do roku 1945 dvě třetiny všech moravských vinařů byli Němci,“ připomíná. Podle něj je potřeba o minulosti mluvit otevřeně a nezamlčovat ji. „Tak, jak jedna strana uměla říct: jasně, spáchali jsme zlo, tak to musí umět říct i ta druhá strana,“ dodává.
Spurný upozorňuje, že smířením nedojde k zapomenutí brutalit nacismu nebo relativizaci českého utrpení za Protektorátu. „Pokud se někdo obává, že vést dialog nebo se dokonce smířit se sudetskými Němci znamená, že se zapomene na zločiny nacismu, tak se hluboce mýlí,“ říká.
