Do konce prosince 1989 se sametové revoluci podařilo změnit podobu vlády, nabourat cenzuru médií a ovládnout nálady v ulicích. Dosud netknutá ale zůstala klíčová politická instituce v zemi – parlament. Jedním z hesel revoluce sice bylo volání po svobodné volbě poslanců, na tu ale v revoluční době nebyl čas čekat. Na řadu proto přesně před 30 lety přišly kooptace.
Federální shromáždění tehdy nemělo žádnou významnější roli. Jako důležitou instituci ji nevnímal ani vládnoucí režim, ale ani demokratická opozice. Všechny hlavní požadavky demonstrantů mířily na představitele vlády a komunistické strany jako na faktické držitele veškeré moci ve státě.
Parlament byl upozaděnou institucí v průběhu celé existence komunistického režimu, a to snad pouze s výjimkou událostí roku 1968. S postupným naplňováním požadavků Občanského fóra se ale i Federální shromáždění pomalu stávalo klíčovým politickým kolbištěm. Právě akční sněm měl totiž zajistit přechod k demokracii v souladu se zákony.
Proměna parlamentu byla nezbytná hned z několika důvodů. Jedním z hlavních požadavků sametové revoluce bylo odstoupení prezidenta Gustáva Husáka. A podle tehdejší ústavy měly některé jeho pravomoci přejít právě na Federální shromáždění. Rizikem bylo také to, že by nátlak na poslance ve věci zvolení Václava Havla prezidentem mohl vést k zablokování parlamentu. Ten byl totiž složen zejména z komunistických přisluhovačů, případně z poslanců dalších stran věrných politice KSČ.
Jako první si potřebu proměny parlamentu uvědomil právník a jeden z nejvýše postavených zástupců Občanského fóra Zdeněk Jičínský, který kromě jiného spolupracoval i na sepsání komunistických ústavních zákonů. Už 28. listopadu 1989 při jednáních mezi opozicí a představiteli komunistického režimu byl představiteli opozice předložen požadavek na odvolání a kooptaci poslanců. Jičínský předložil návrh, který měl vést k očištění parlamentu, nikoliv k jeho politickému přeskupení.
Ve hře se objevily i doplňovací volby. Ostatně takové proběhly již v dubnu 1989, kdy byli voleni poslanci za devět rezignujících dlouhodobě nemocných zákonodárců. Bylo to tehdy poprvé v historii Federálního shromáždění, kdy se o mandát mohlo ucházet více kandidátů. Precedent tu tedy byl a byl využitelný.
Z hlediska revolučních nálad se však jednalo o řešení nežádoucí. Musely by se dodržovat zákonné lhůty, například u ustanovování Ústřední volební komise byla lhůta 55 dní před volbami. Znamenalo by to také nutnost spolupráce s Národní frontou. I kdyby tyto podmínky byly Občanským fórem akceptovány, byl tu ještě aspekt strategický. Díky částečné mobilizaci se fóru dařilo upozaďovat politické konkurenty a veškerý veřejný prostor ovládalo samo.
Uděláme to jako komunisté
Tehdy platný zákon umožňoval poslance Federálního shromáždění z postu zákonodárce odvolat. Takový návrh musela podat Národní fronta, tedy sdružení tehdejších politických stran, a pro odvolání by se museli vyslovit voliči na veřejné schůzi v příslušném obvodu. Následně by navíc bylo nutné mandát obsadit v doplňovacích volbách.
Tento proces obměny komunistického parlamentu by sice byl legální, ale zároveň by rozhodně nemohl proběhnout rychle. V rozjitřené revoluční atmosféře se navíc zdálo pořádání veřejných schůzí o osudu komunistických poslanců jako velmi riskantní.
Zdeněk Jičínský proto navrhl svěřit složitý proces personální proměny parlamentu přímo samotným poslancům. Paradoxně se přitom inspiroval stejným postupem, který KSČ využila v roce 1969, aby se tehdy zbavila proreformních poslanců pražského jara.
Konkrétně byl proto dne 28. prosince 1989 projednán a vzápětí i schválen ústavní zákon o kooptacích, tedy doplnění parlamentu vlastní volbou. Předpis podpořila drtivá většina tehdejších poslanců. Zákon byl účinný od stejného dne a jeho platnost byla omezena do data konání voleb.
Očistný proces ve Federálním shromáždění přitom začal už v polovině prosince 1989. Na společné schůzi obou sněmoven byla dne 12. prosince přijata rezignace hned několika poslanců. Mezi nimi byli třeba bývalý generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš nebo autoři zvacího dopisu z roku 1968 Alois Indra a Vasil Biľak.
Rezignace dalších poslanců následovaly na každé následující schůzi Federálního shromáždění. Původně se předpokládalo, že kooptační zákon bude obsahovat i možnost zkompromitované poslance odvolat. Jelikož ti ale ve značných počtech rezignovali sami, zákon se věnoval pouze doplnění parlamentu.
Z montérek do parlamentu
Rezignacemi se rázem uvolnilo několik křesel, která bylo třeba znovu obsadit. Návrhy na nové poslance měly podle zákona předkládat politické strany. Předcházet tomu ale měla vzájemná dohoda s Občanským fórem v České socialistické republice a s Veřejností proti násilí na Slovensku. Vůdčí silou doplnění parlamentu se tak měla stát obě revoluční hnutí.
První vlna kooptací z 28. prosince byla spíše symbolická a proběhla vzápětí po schválení ústavního zákona. Na navazující samostatné schůzi zvolila Sněmovna lidu 13 nových členů. Počet nových poslanců přitom neměl – a ani nemohl – změnit poměr parlamentních sil. Symbolika spočívala především v tom, že novým členem parlamentu se stal kromě jiných i představitel pražského jara Alexander Dubček, který byl následně také zvolen předsedou Federálního shromáždění. Další poslanci byli doplňováni z těch krajů, ze kterých pocházeli ti rezignující.
Mezi nimi byl například Michael Kocáb, který v čele tehdejší iniciativy Most zprostředkovával jednání mezi Občanským fórem a komunistickou vládou. Poslanci se ale v první kooptační vlně stali také třeba disidenti Václav Benda, Jaroslav Šabata nebo Věněk Šilhán.
Sněmovna národů si v první vlně kooptací zvolila desítku nových členů. Jedním z nich byl například autor myšlenky kooptačního zákona a disident Zdeněk Jičínský. I v jeho případě šlo o velmi symbolický akt. Nejenže to byl on, kdo myšlenku kooptací formuloval, ale byl také jediným zástupcem Občanského fóra ve vedení parlamentu.
Poslanecký mandát získali i mnohem méně očekávané osobnosti, jako například signatář Charty 77, ale jinak v prosinci 1989 stavební montér Jan Šolc.
Co když neodejdou?
Od počátku ledna roku 1990 začala skupina právníků Občanského fóra pracovat na legislativní podobě další, již druhé vlny kooptací. Ta se měla jednak rozšířit na všechny úrovně národních výborů a zároveň měla umožnit odvolat poslance i proti jejich vůli. Řada z komunistických zákonodárců totiž odmítla rezignovat s vidinou, že při pokorném hlasování v souladu s revolučním děním budou moci ve svých funkcích setrvat až do svobodných voleb v červnu.
Proti zbavování poslanců mandátu se postavila vláda Mariána Čalfy, podle které šlo o nedemokratický postup. Skutečným důvodem odporu ale byla schopnost předsedy kabinetu ovládat tehdejší parlament složený z poslanců zvyklých poslušně hlasovat. Občanské fórum ale na kooptacích trvalo, aby došlo k provedení klíčových změn.
Federální shromáždění projednalo a schválilo druhý ústavní zákon o kooptacích dne 23. ledna 1990. Vláda nakonec princip kooptací podpořila, někteří poslanci ale na jednání pléna i tak zopakovali, že je text nedemokratický a přijatý jenom kvůli revolučním poměrům.
Schválení zákona nakonec nebylo úplně hladké. Na první pokus ho nepodpořila slovenská část Sněmovny národů. Šlo o vůbec první případ, kdy přijetí zákona zabránil takzvaný zákaz majorizace přijatý v roce 1968. Ten říkal, že pro návrh se musí vyslovit třípětinová většina českých, ale i slovenských poslanců ve Sněmovně národů.
Po dohodovacím řízení byl už zákon schválen a politické strany tak získaly nebývalou moc nad svými poslanci. Využít tohoto zákona ale strany mohly pouze do konce března 1990. Zákonodárci předem omezili účinnost předpisu právě do této doby. Tak dlouhé období účinnosti ale nakonec nebylo vůbec nutné, poslední poslanci byli odvoláni nebo rezignovali před koncem ledna roku 1990.
Skoro polovina
Na svoje poslanecké mandáty rezignovalo do 28. prosince 1989 celkem 23 členů Federálního shromáždění. V následujícím období do konce ledna 1990 jich bylo dalších 99. Na základě ústavního zákona č. 14/1990 Sb. pak bylo odvoláno celkem 35 zastupitelů. Dohromady tak kooptace vedly do konce ledna 1990 k výměně 157 poslanců z 350členného Federálního shromáždění. V drtivé většině šlo o členy KSČ.
Kooptace byly razantním zásahem do československého parlamentarismu. Po 40 letech komunistického režimu, kdy měl parlament spíše symbolickou než faktickou moc, se proměnil především politicky. Do vysokých pozic se dostaly nové osobnosti, které reprezentovaly různé názorové proudy a které se staly často dlouhodobou součástí české politiky. Kariéru tehdy jako kooptovaní poslanci zahájili politici jako například Lubomír Zaorálek, Miroslav Macek, Vlasta Parkanová či současná hlava státu Miloš Zeman.
Další změnou bylo výrazné omlazení parlamentu. Průměrný věk rezignujících či odvolaných poslanců činil 58 let, zatímco u nově příchozích byl přibližně 45 let. Například kategorie dvacátníků nebyla do roku 1989 mezi poslanci vůbec zastoupena. I to se s rokem 1990 změnilo. Ženy byly kooptovány pouze čtyři. Z hlediska profesí byl kladen důraz na právníky, ale jinak profesní příslušnost nebyla vnímána jako zásadní kritérium.
Po skončení kooptací byl schválen ještě jeden klíčový ústavní zákon, který zrušil možnost odvolat poslance voliči. Po prvních svobodných volbách v červnu 1990 tak už politické strany neměly možnost odebrat svým poslancům jejich mandáty. Československý parlamentarismus v tu chvíli opustil revoluční éru a začal psát zcela novou, nyní už demokratickou kapitolu.
