Státní bezpečnost (StB) je známá zejména z období komunismu, kdy fungovala jako politická policie a zpravodajská složka, která se za použití mnohdy brutálních metod soustředila na identifikaci a vyšetřování „nepřátel“ tehdejšího režimu. Jako její oficiální vznik bývá nejčastěji uváděn 30. červen 1945, avšak realita je složitější. Podle historika Libora Svobody totiž StB vzniká až na podzim roku 1945. Historik Petr Blažek dodává, že byla budována postupnými kroky.
StB nechvalně proslula zejména svými vyšetřovacími postupy, které se často neobešly bez psychického a fyzického násilí. „Zažila jsem jeden tvrdý výslech, kdy mě bili hlavou do stolu, smýkali se mnou a mlátili mnou o skříň,“ vzpomínala podle projektu Političtí vězni Julie Hrušková, která v roce 1948 odešla do Rakouska a následně se zapojila do převaděčské činnosti.
Sovětské okupační orgány v Linci pak Hruškovou zadržely a vrátily do Československa, kde v důsledku brutálních výslechů StB potratila a téměř zemřela. „Nechali mě tři dny krvácet do úplného vysílení. Celé oddělení věznice se bouřilo a žádalo pro mě pomoc,“ doplnila. Důsledkem bylo, že už nikdy nemohla mít děti. V roce 1949 byla odsouzena k patnácti letům vězení a na svobodu se dostala až po velké prezidentské amnestii v roce 1960.
Používání násilí se vyšetřovatelům nepřímo doporučovalo na poradách. Dokonce se stávalo hodnoticím kritériem jejich práce, připomíná web Političtí vězni. Zatčení tak byli biti či ponižováni, avšak používány byly i metody jako svazování či inscenované „popravy“. Uvězněným bylo ze strany příslušníků StB rovněž vyhrožováno postihem rodiny nebo znemožňováno spát.
Cílem těchto postupů bylo zničit morálku obžalovaného, podlomit jeho důstojnost a přinutit jej k doznání. Metody příslušníků Státní bezpečnosti byly v některých případech tak brutální, že po jejich výsleších vyšetřovaný zemřel. To se týkalo například kněze Josefa Toufara či filozofa Jana Patočky.
Kdy a jak vznikla StB?
V období svého vzniku se přitom Státní bezpečnost od té, která je známá z období po únoru 1948, podstatně lišila. „Název zůstával stejný, ale personální obsazení bylo hlavně u vedoucích pozic výrazně jiné,“ poznamenal Libor Svoboda z Ústavu pro studium totalitních režimů.
Pro vznik Státní bezpečnosti bylo podstatné datum 30. června 1945, kdy byla výnosem ministra vnitra Václava Noska označena jako jedna ze složek Sboru národní bezpečnosti (SNB). „Když vznikl SNB na jaře a v létě 1945, kdy se všechny složky sloučily, tak se počítalo s tím, že budoucí SNB bude mít tři pilíře – uniformovanou složku, kriminální službu a státně bezpečnostní službu,“ popsal Svoboda, který ale zároveň upřesnil, že fakticky vznikala StB až během podzimu 1945.
Ředitel Muzea paměti XX. století Petr Blažek ale potvrdil, že nejčastěji uváděným datem je 30. červen. „Státní bezpečnost jako taková ale byla budována takovými postupnými kroky,“ dodal.
Kořeny něčeho, co lze označit jako „státní bezpečnost“, ale sahají ještě hlouběji, a to konkrétně do období první republiky. Státní bezpečnost tehdy nicméně nebyla složkou, nýbrž výkonem služby. „Výkonem státně bezpečnostní služby se tehdy zabývaly státní politické úřady, státní policie, četnictvo i některé další složky státní správy,“ sdělil Svoboda, podle něhož byl tento výkon z dnešního pohledu jakousi směsicí něčeho mezi cizineckou policií a speciálními útvary.
„Sledovali komunisty, sudetské Němce, maďarskou iredentu (iredentismus je snaha o připojení či anexi části území jiného státu s významnou vlastní národnostní menšinou, pozn. red.) či polské nacionalisty. Vlastně všechno, co by nějakým způsobem mohlo ohrozit bezpečnost státu,“ shrnul s tím, že na výkon státně bezpečnostní služby se navázalo i po roce 1945.
Činnost Státní bezpečnosti po roce 1945
„Primárním úkolem StB do roku 1947 bylo vyhledávání válečných zločinců a kolaborantů. Jsou odhady, že to tvoří až devadesát procent aktivní činnosti jednotlivých služeben,“ uvedl Svoboda, podle kterého komunisté minimálně v Čechách neměli na státně bezpečnostní služby zásadní vliv, i když o to usilovali.
„Komunisté v tom neměli ještě ani zdaleka takovou pozici, protože do služeben nastoupili zpočátku lidé, kteří sloužili ve státních policejních úřadech, které vykonávaly státně bezpečnostní službu už za první republiky,“ vysvětlil Svoboda, podle něhož byla StB výkonnou složkou, která neměla zpravodajská práva. „Ale měla práva zatýkat či provádět domovní prohlídky,“ upřesnil.
Tehdejší činnost StB dále přiblížil Blažek, podle něhož byl po roce 1945 jiný přístup k různým typům občanů. Zmínil například sudetské Němce, kteří byli odsunuti, a dodal, že již v tomto období existovaly kauzy, které by šlo označit jako takové, které mají v něčem podobné rysy jako ty po roce 1948. „Týkalo se to třeba agrární strany a vyšetřování její činnosti za války. Už tam se v mnoha případech objevuje sledování kontaktů bývalých agrárníků,“ upřesnil.
Rozdíly mezi postupy StB po druhé světové válce a po únoru 1948 ale spatřuje. „Myslím si, že Státní bezpečnost ze začátku nepoužívala tak jako po únoru 1948 třeba provokace a represivní metody, které po roce 1948, zejména od podzimu 1949, začaly být používány jako běžná metoda práce,“ sdělil s tím, že provokace už se ale v určité míře objevovaly i před rokem 1948.
Postavení a úkoly StB později vymezoval zákon č. 149/1947 Sb. z 11. července 1947 takto: „Službou státní bezpečnosti se rozumí zajištění Československé republiky před útoky na její svrchovanost, samostatnost, celistvost a demokraticko-republikánskou státní formu, bezpečnost a obranu, dále zajištění osobní bezpečnosti ústavních činitelů a obrana proti hospodářskému vyzvědačství. Náleží sem zejména též šetření o trestných činech soudních z tohoto oboru (úkony přípravného řízení podle trestních řádů).“
Zmíněný zákon rovněž předpokládal, že dojde-li ke zmenšení rozsahu úkolů státně bezpečnostní složky, sloučí ji vláda svým nařízením se složkou kriminální. K tomu ovšem podle projektu iBadatelna spadajícího pod Centrum pro dokumentaci totalitních režimů nikdy nedošlo. K poslednímu prosincovému dni roku 1947 se místo toho státně bezpečnostní a zpravodajské složky sjednotily pod Státní bezpečností.
Role StB při únorovém převratu
Právě to bylo podle Svobody zásadní. Ministerstvo vnitra totiž už 21. srpna 1945 rozhodlo o vytvoření Zemských odborů bezpečnosti (ZOB), přičemž II. oddělení těchto odborů (ZOB II) se stalo jakousi zpravodajskou službou, kde měli komunisté významný vliv. Sloučení zpravodajských složek s StB pak vedlo k výrazné proměně Státní bezpečnosti. „Do StB tím pádem nastoupila řada lidí, kteří už byli na straně nastupujícího komunistického režimu,“ popsal podstatu problému Svoboda.
Tito lidé pak v rámci StB získali výrazný vliv a Státní bezpečnost už tak při únorovém převratu v roce 1948 hrála důležitou roli. „Prováděla domovní prohlídky, asistovala při zavírání sekretariátů národních socialistů a dalších nekomunistických stran nebo se podílela na zatýkání funkcionářů,“ shrnul Svoboda, který poukázal na to, že sjednocení těchto služeb pod StB vedlo ke sloučení zpravodajství a výkonu služby, přičemž v demokratických společnostech jsou tyto složky oddělené a kupříkladu Bezpečnostní informační služba tak třeba domovní prohlídky provádět nemůže.
Příběh StB mezi lety 1945 a 1947 je tak podle Svobody složitější, avšak při únorovém převratu už aktivně pomáhala. „Po únoru 1948 tam došlo k velkým čistkám a řada příslušníků byla přesunuta k uniformované složce,“ dodal.
Rostoucí počet příslušníků
Po převratu potvrdil mimořádnou pozici Státní bezpečnosti novelizovaný zákon o Národní bezpečnosti z 21. prosince 1948. Počet příslušníků StB postupně vzrostl z necelých tří tisíc v roce 1948 až na třináct tisíc v roce 1954. V polovině osmdesátých let StB registrovala 12 500 kmenových zaměstnanců a 75 tisíc tajných spolupracovníků, jejichž prostřednictvím získávala informace.
Hlavním úkolem Státní bezpečnosti bylo odhalovat „vnitřní nepřátele“ komunistického zřízení a připravovat procesy, v nichž by tito „nepřátelé“ byli naplno odhaleni veřejnosti. To režimu napomáhalo ve společnosti postupně vytvářet atmosféru strachu. Na počátku šedesátých let StB kvůli podezření z takzvané protistátní činnosti evidovala a kontrolovala téměř sto tisíc lidí.
Nejtemnější období činnosti StB je ale spojeno s počátkem padesátých let. Od podzimu 1949 se totiž důležitým článkem této zpravodajské služby stali na několik let sovětští poradci. Vyjma krutých výslechů odpůrců režimu vyvíjela Státní bezpečnost i další činnost, k níž patřilo nezákonné sledování, prohlížení soukromé korespondence či odposlouchávání.
Působení v zahraničí
Příslušníci Státní bezpečnosti ale neomezovali svoji aktivitu jen na území Československa. Web Politické procesy připomíná osud poválečného ministra průmyslu a předsedy Československé strany sociálně demokratické Bohumila Laušmana, který v roce 1949 odešel do emigrace. V prosinci 1953 ho ale den před Štědrým dnem unesli příslušníci StB zpět do Československa, kde byl následně odsouzen a za podivných okolností zemřel v ruzyňské věznici.
Podle projektu iBadatelna byla Státní bezpečnost po celé období komunistického režimu v Československu důležitým převodovým mechanismem v souboji KSČ s opozicí. Právě prostřednictvím této organizace totiž dokázala strana útočit na své oponenty. Ústav pro studium totalitních režimů pak dodává, že StB fungovala také jako zdroj informací o náladách ve společnosti a jakýsi „neoficiální průzkum veřejného mínění“, určený pouze pro nejvyšší stranické a státní vedení.
„Představte si režim jako stoleček o třech nohách a vnitro s StB jako jednu z nich,“ okomentoval roli Státní bezpečnosti první polistopadový ministr vnitra Richard Sacher.
Konec Státní bezpečnosti
Právě jeho rozkazem Státní bezpečnost k 15. únoru 1990 po necelých pětačtyřiceti letech své existence zanikla. Na počátku devadesátých let pak po přijetí lustračních zákonů od policie odešlo několik tisíc lidí, kteří byli s StB spojeni. Přesto i v dalších letech odhalily opakované lustrace vedoucích pracovníků ministerstva vnitra či policie zaměstnance, kteří měli v minulosti se Státní bezpečností kontakty.
- Lustrace je v obecném významu kontrola údajů v různých evidencích a rejstřících. Pojem ovšem nabyl specifický význam v zemích střední a východní Evropy, které se zbavily komunistických režimů.
- Samotný termín lustrace znamená „očišťování“.
- V Česku jsou lustrace na rozdíl od rehabilitací mimosoudním opatřením provedeným ve formě zákona.
- Ještě v Československu byly přijaty celkem dva lustrační zákony. Prvním byl velký lustrační zákon (č. 451/1991 Sb.) a druhým malý lustrační zákon (č. 279/1992 Sb.). Jejich účinnost byla původně omezena na dobu pěti let, avšak postupně byla prodloužena na dobu neurčitou.
- Jejich význam spočívá v tom, že vedoucí funkce ve veřejné správě, justici, armádě, policii a veřejnoprávních médiích mohou vykonávat jen ti, kteří nebyli příslušníky či spolupracovníky StB, funkcionáři KSČ od okresního tajemníka výše, příslušníky Lidových milicí nebo členy akčních výborů či prověrkových komisí.
- Ve vztahu k StB je třeba doložit lustrační osvědčení, které vydává ministerstvo vnitra. Jde o dokument, jenž potvrzuje negativní výskyt určité osoby v databázích lidí, kteří aktivně spolupracovali s komunistickým režimem v Československu.
- Lustrace se netýkají osob narozených po 1. prosinci 1971.
Zdroj: Wikipedie
V říjnu 1992 byli odsouzeni tři bývalí funkcionáři StB. Šéf Státní bezpečnosti mezi lety 1985 a 1989 Alojz Lorenc dostal čtyři roky vězení, někdejší náčelník Hlavní správy kontrarozvědky Karel Vykypěl tři a půl roku vězení a bývalý ministr vnitra František Kincl byl odsouzen ke třem letům odnětí svobody. V květnu 2021 pak byl někdejší kapitán StB Vladimír Mareček odsouzen na pět a půl roku.
Případů s bývalými příslušníky Státní bezpečnosti ale řešily soudy mnohem více a výjimkou nebyl ani letošní rok. Na konci května uložil Obvodní soud pro Prahu 1 dvouleté podmíněné tresty třem mužům, kteří podle obžaloby na počátku osmdesátých let minulého století vytrvalou šikanou donutili rodinu Hyblerových k vystěhování do zahraničí. Trojice, jejíž součástí je i již zmíněný Vykypěl, ale vinu od počátku odmítá a proti rozsudku se odvolala.
