Zdeňka Varhulíková se chtěla stát učitelkou. Nacisté ale uzavřeli na podzim 1939 vysoké školy a nemohla tak dokončit potřebné studium na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Místo toho se ale zapojila do odboje a pašovala z muniční továrny náboje. Gestapo ji ale při jednom zátahu zatklo a u soudu v Drážďanech pak dostala za svůj boj proti nacismu nejvyšší trest. Téměř po 80 letech historička Pavla Plachá objevila a publikovala v plném znění její dopisy na rozloučenou.
„Přeji si, aby sis po mně nechala náušničky (pošlou Ti je), hodinky, jsou od tatínka k mým třináctým narozeninám, a tu panenku se zavíracíma očima, cos mi dala k Ježíšku,“ napsala 30letá Varhulíková těsně před smrtí svojí matce.
Přestože její dopisy na rozloučenou se objevily už před rokem 1989, komunisté z nich tehdy vypustili některé důležité pasáže – především ty o Bohu a víře. Historička Pavla Plachá z Ústavu pro studium totalitních režimů ale nyní v historické revue Paměť a dějiny publikovala poprvé její dopisy v plném znění a rekonstruovala s kolegyní Birgit Sack z německého Památníku Münchner Platz její příběh. Od vzniku dopisů a úmrtí Zdeňky Varhulíkové uplynulo v neděli přesně 76 let.
Se sousedem začala vyrábět a šířit ilegální letáky
Zdeňka Varhulíková se narodila 19. března 1913 v Praze do rodiny budoucího legionáře. Než stihla dostudovat, aby se mohla stát středoškolskou učitelkou, přišel 17. listopad 1939 a nacisté vysoké školy uzavřeli. To už Varhulíková pomáhala v odboji.
„Pravděpodobně od poloviny 30. let byla členkou komunistické strany. Hned po březnu 1939 začala ve spolupráci s Františkem Pekáčkem vyrábět ilegální tiskoviny. Pekáček byl jejím sousedem v Papírenské ulici v pražské Bubenči. Vedle domku měl zahradnictví, kde měl tajné tiskařské zařízení,“ vysvětluje historička Plachá.
S vývojem války se ale postupně změnil i způsob odboje a šířit tiskoviny už nestačilo. „Po heydrichiádě začala Varhulíková pracovat pro II. ilegální vedení komunistického odboje pro Cyrila Šumberu, který ji pověřil pašováním munice z vlašimské továrny Sellier a Bellot. Měla v továrně kontakt na odbojovou buňku, která jí předávala náboje, a ona jim zase vozila tiskoviny,“ popisuje Plachá.
Pašování se účastnila sama a munici převážela přímo na svém těle. „Měla na sobě přivázaný nějaký pás, do kterého schovávala náboje a střelný prach. O její velké statečnosti svědčí to, že tuto odbojovou činnost podnikala od léta 1942, tedy po dvou výjimečných stavech v protektorátu, kdy se běžně popravovalo i za menší provinění,“ dodává historička. Gestapo ale nakonec dostihlo i Varhulíkovou.
Gestapáci ji zatýkali, aniž by věděli proč
Nacisté ji zatkli v lednu 1943, paradoxně ale ne kvůli tisku letáků a pašování nábojů. „Její zatčení se primárně netýkalo odhalení její skupiny, o té tehdy asi ještě gestapo nevědělo. Byla zadržena koncem ledna 1943 v rámci zátahu proti Učitelské unii, ve které byla aktivní. To byla organizace pokrokových učitelů, která ale nesdružovala pouze komunisty. Tato unie byla za války zakázaná, ale kontakty i nadále fungovaly,“ popisuje Plachá.
Varhulíková se stala obětí zátahu gestapa, které ji zadrželo a teprve až následně odhalilo, jakým způsobem se zapojila do odboje. Následovaly brutální výslechy, při kterých ji nutili prozradit další informace a spolupracovníky.
„Byla vězněna několik měsíců na Pankráci a k výslechům ji převáželi do Pečkárny (řídicí úřadovna pražského gestapa – pozn. red.). Ze vzpomínek jejích spoluvězeňkyň vyplývá, že byla fyzicky mučena a z výslechů se vracela vždy ve zbědovaném stavu,“ upřesňuje historička.
Po několika měsících z ní už zřejmě nacisté vymlátili dostatek informací, a proto vyšetřování uzavřeli, případ předali soudu v Drážďanech a Varhulíkovou převezli do tamního vězení, aby tam čekala na zahájení procesu. Podle Plaché se jí díky tomu překvapivě zlepšily podmínky věznění.
„Byla to věznice soudu, kde pracovaly civilní osoby, nebyli to primárně nacisté jako ve věznicích gestapa. Takže tam žila paradoxně zřejmě v lepších podmínkách než na Pankráci. Zdeňka Varhulíková tak popisovala, že tam byly v mezích možností přijatelné podmínky, a vzpomínala i na dobré zacházení ze strany dozorkyň,“ vysvětluje historička.
V posledních dopisech na rozloučenou Varhulíková například píše, že mohla být ve vězení ve svém oblečení, měla většinou dostatek jídla a na noc sice povinně pouta na rukou, ale jen „pro formu“.
Tajný dopis pro rodinu ukryla německá dozorkyně
V březnu 1944 se v Drážďanech konal soudní proces s Varhulíkovou a jejím kolegou z odboje Pekáčkem. Oba za své zapojení do boje proti nacismu dostali trest smrti. Odsouzení mohli v tomto případě napsat dopis na rozloučenou. A nacisté je téměř vždy – na rozdíl později od komunistů – rodině odesílali.
„Přicházely jim ale samozřejmě s nějakou časovou prodlevou a cenzurované. Vězni se proto už sami radši k nějakým věcem nevyjadřovali, nebo se to snažili skrýt do různých šifer, případně to pak rodině přišlo s cenzurovanými pasážemi. Je možné, že některý dopis cenzurou neprošel a nebyl odeslán jako celek. Někteří lidé také dopis na rozloučenou nepsali, třeba také proto, že byli souzeni ve zrychlených řízeních nebo u stanných soudů,“ upřesňuje Plachá.
Vzhledem k tomu, že Varhulíková měla dobré vztahy s dozorkyní, mohla kromě oficiálního dopisu, kde nesměla psát narovinu, napsat ještě dopis rodině také tajně.
„Mohu Vám poslat poslední políbení a poslední obejmutí bez censury, protože i tu ve tmě nejtemnější jsou mezi lidmi lidé. Nezapomeňte, že nejsou všichni Němci našimi nepřáteli. Jsou ještě, kteří se stydí za ukrutnosti, páchané ve jménu německého národa. Jsou takoví, kteří jako milosrdní Samaritáni ulehčují nám osud, třebaže riskují, že sami se octnou na našem místě,“ napsala tehdy do dopisu rodičům a bratrovi Varhulíková.
Tajný dopis pak předala německé dozorkyni, která ho do konce války ukrývala a poté psaní předala sovětským orgánům, které ho poslaly do Československa. K rodině se tak podle Plaché dostalo poslední písemné rozloučení po válce.
Co necenzurovali nacisté, zamlčeli komunisté
Protože Varhulíková byla členkou komunistické strany, objevila se mezi bojovníky proti nacismu, kteří směli být glorifikováni i po roce 1948. Její dopisy na rozloučenou se objevily už v tehdejších historických pracích, ovšem ne celé. Co v tajném dopise nemohli cenzurovat nacisté, to zřejmě proškrtali po politickém převratu sami komunisté.
„Výběrové edice dopisů na rozloučenou, které vyšly před rokem 1989, vydávala komunistická strana a vybírala především komunistické oběti. Z dopisů se tam citují především pasáže, které bylo možné nějak propagandisticky využít. Takže se zdůrazňovalo hlavně odhodlání k boji. Dopisy Zdeňky Varhulíkové v mnoha pasážích líčí její návrat k Bohu. Na řadě míst zmiňuje, že čte Bibli a vrátila se k tomu, v čem byla vychovaná, a že si najednou uvědomuje spoustu věcí. Její dopisy nebyly před listopadem 1989 nikdy publikovány celé, citovaly se jen pasáže, kde se zmiňovala o tom, že je třeba bojovat, zatímco ta druhá linka jejího návratu k víře vůbec zveřejněná nebyla,“ vysvětluje Plachá.
„Často si vzpomínám na Mistra Jana Husa, jak zpíval na hranici nábožné písně. Také já budu míti dvě písně v duši. Jednu o mém domovu a o lidském bratrství. Bůh mi dal krásný život a dá mi i krásnou smrt. Dal mi rodiče, pečlivé, dobré a obětavé, dal mi přátele a lásky, dal mi milovat přírodu a poznat cestu, po níž lidé stoupají k Bohu, a ve smrti ,mne přivine k sobě a sejme mou tíž',“ napsala odsouzená odbojářka jen několik chvil před smrtí.
Se svým osudem byla podle posledního rozloučení s blízkými smířená. „Co se týče rozsudku, nemohli mi nic jiného dát vzhledem k tomu, jak se teď po druhém stanném právu soudí. Já neměla stejně žádné jiné naděje než v Boha, ale když můj osud tak musí jít, přijímám jej docela ráda. Však dobře víte, že zabíjejí jen tělo, ducha však zabíti nemohou. A myslím, že já sice zahynu, ale jako zrno, které padlo na zem, a ne jako zrno, které rozemelou na mouku,“ napsala Varhulíková. Dopis uzavřela citací básně Jana Nerudy: „Utrpení stálo za tu naději, že ,bude v Čechách bílý den a plno růží kolem'. Maminko, buď statečná, i Vy všichni. Vaše Zdeňka.“
Pohřbena byla na drážďanském hřbitově, některé urny se tam daří nacházet i po téměř 80 letech
Zdeňka Varhulíková zemřela na drážďanském popravišti 26. července 1944 společně s Františkem Pekáčkem. O pět dnů později byla pohřbena na hřbitově svatého Jana v Drážďanech, rodina její pozůstatky dostat nesměla.
„V průběhu druhé světové války bylo do jisté doby a za určitých podmínek možné nechat ostatky legálně převézt. V roce 1942 pak bylo nařízeno, aby se ostatky popravených pohřbívaly v místě popravy,“ upřesňuje Plachá.
V roce 1976 pak byly ostatky zavražděných přeneseny do společného hrobu s památníkem na tomtéž hřbitově. Právě poválečné přesuny komplikují podle Plaché snahy o současnou identifikaci ostatků. Přesto se to daří i nyní, 75 let od konce války.
„Jedna rodina z Jičína kontaktovala moji kolegyni z drážďanského památníku, že by chtěli vědět něco o svém dědečkovi, který byl popraven v Drážďanech. Na hřbitově se podařilo dohledat, kde měl být v roce 1944 pohřben. Udělala se sondáž a zjistilo se, že urna se v hrobě stále nachází, a letos došlo k převozu ostatků jejich dědečka do Česka,“ popisuje historička.
