Asi před sto tisíci roky se zřejmě zhroutil západoantarktický ledový příkrov. Tehdy to mělo dramatické důsledky, například vzestup mořské hladiny až o několik metrů. Jak tento proces probíhal, kdy přesně a také, kdy se tento ledovec zase obnovil, ale bylo až doposud otázkou. Teď na ni vědci našli odpověď na tom nejméně očekávaném místě. V genech chobotnic.
Když se zhruba před 100 tisíci lety zhroutil mohutný západní ledový příkrov Antarktidy, otevřelo to v oceánu spojení mezi trojicí moří kolem nejjižnějšího kontinentu. Díky tomu se dokázala zvířata dostat na místa, kam desetitisíce let předtím nemohla. Vědecký výzkum expertů z University of Wisconsin-Madison ukázal, že důkazy o tomto procesu se dají dohledat v DNA některých zvířat, konkrétně chobotnic Pareledone turqueti – české jméno nemají.
Populace těchto chytrých bezobratlých tvorů do té doby žily odděleně. Kolaps ledového příkrovu ale umožnil dlouho odděleným populacím, aby se znovu potkaly a začaly se křížit. V tom pokračovaly po celé tisíce let, až do doby, než se díky ochlazování příkrov neobnovil – pak se zase ocitly separované. Tato studie, která vyšla v odborném žurnálu Science, se nesnaží jen rekonstruovat pravěký proces, ale dívá se i do budoucnosti; posiluje obavy, že v blízké budoucnosti může opět dojít k významnému zvýšení hladiny moří na Zemi.
Co se stalo v pravěku, nezůstane v pravěku
Asi před 129 tisíci až 116 tisíci lety přišlo teplé období – takzvaný poslední interglaciál. Během něj nastala na Zemi krátká přestávka v době mezi několika miliony let dob ledových. Průměrná teplota na planetě tehdy byla asi o 0,5 °C vyšší než dnes a hladina oceánů byla asi o 5 až 10 metrů vyšší – podle většiny teorií právě kvůli tomu, že zkolaboval výše popsaný západoantarktický ledový příkrov.
Geologické důkazy naznačují, že k tomuto kolapsu došlo nejméně jednou za posledních několik milionů let – zřejmě právě během posledního meziledového období. Studium chobotnic tomu dalo silné podpůrné argumenty.
Západoantarktický ledový příkrov je část kontinentálního ledového příkrovu, který pokrývá Západní Antarktidu. Jeho dno leží hluboko pod hladinou moře a jeho okraje tečou do plovoucích ledových šelfů. Příkrov je ohraničen Rossovým šelfovým ledovcem, Filchner-Ronneové šelfovým ledovcem a výtokovými ledovci, které odtékají do Amundsenova moře. Transantarktické pohoří ho odděluje od Východoantarktického ledového příkrovu, největšího ledového příkrovu na zemi.
Malá chobotnice
Pareledone turquqetti je nenápadný tvoreček velký asi jako propiska. Vyskytuje se po celé Antarktidě, žije v hloubce kolem jednoho kilometru pod hladinou, kde loví nejrůznější bezobratlé živočichy. Vědci na různých místech kolem Antarktidy za posledních 33 let odlovili 96 exemplářů, jimž odebrali vzorky DNA. Teď je Sally Lauová analyzovala a sledovala vzorce genetických markerů SNP. Podle nich se dá poznat, jak v jakých populacích žily. Dále Lauová sestavila demografické modely, aby otestovala různé scénáře křížení mezi pravěkými chobotnicemi, které by vedly ke vzniku jejich dnešních genetických vzorců.
Tento model předpokládal, že před několika miliony let, před dobou ledovou, existovaly čtyři populace chobotnic – ty, které žily ve Weddellově moři, Amundsenově moři, Rossově moři a ve východní Antarktidě. Tato moře byla propojená oceánskými proudy, které obklopují Antarktidu, což udržovalo tyto populace navzájem geneticky podobné. Po zvětšení západoantarktického ledového příkrovu se ale tyto populace od sebe oddělily a zůstaly pak izolované.
Profesorka Lauová použila své modely k předpovědi toho, jak by různé podmínky ledového příkrovu během posledního meziledového období ovlivnily genom chobotnic. Podle jednoho scénáře by kolaps umožnil třem populacím, aby se znovu spojily prostřednictvím mořských cest, a chobotnice z východní Antarktidy by zůstaly izolované. Jiný scénář předpokládal, že se ledový příkrov zhroutil jen částečně, což by spojilo pouze populace ve Weddellově a Amundsenově moři. Třetí, poslední scénář předpokládal, že ledový příkrov zůstal neporušený a populace zůstaly navzájem izolované až do současnosti.
Lauová takových simulací provedla tisíce. Vyplynulo z nich, že nejpravděpodobnější se ukázal scénář úplného kolapsu ledového příkrovu.
Kombinace důkazů zpřesňuje obraz
Tyto výsledky jsou v souladu s přibývajícími geologickými důkazy, které potvrzují kolaps ledového příkrovu. Například před čtyřmi roky to stejné prokázaly analýzy ledovcových jader odebraných z míst, kudy se v minulosti ledovce pohybovaly. Když se oba výzkumy spojí, dohromady poskytují solidní doklady, že úplný kolaps ledu opravdu nastal.
Podle autorů studie výsledky posilují význam současného výzkumu západoantarktického ledového příkrovu. Existují totiž obavy, že dnešní změny klimatu ho také ovlivňují směrem ke kolapsu. Pokračující oteplování oceánů poháněné stále rostoucími emisemi skleníkových plynů by totiž mohlo destabilizovat ponořenou část ledového příkrovu.
