Před pěti desetiletími se poprvé v historii kosmonautiky po povrchu Měsíce rozjela robotická kola. Sovětskému kosmickému vozítku Lunochod 1 trvala cesta k zemské družici necelých sedm dní, svého cíle dosáhlo 17. listopadu 1970. Dálkově řízený robot na Měsíci zkoumal terén, sbíral vzorky hornin a pořizoval snímky.
Během období studené války ve 20. století panovalo mezi dvěma světovými velmocemi – Spojenými státy a tehdejším Sovětským svazem – často napětí. Zhoršené diplomatické vztahy se však projevovaly nejen v sektoru politickém a vojenském, ale i soutěžením při dobývání vesmíru.
Americký program Apollo a přistání astronautů Neila Armstronga a Buzze Aldrina na povrchu Měsíce v roce 1969 představovalo pro Sověty citelnou ránu v mnohaletém boji o prvenství. Sovětský svaz do té doby v pomyslných závodech vyhrával, devět let předtím se mu totiž podařilo vynést do vesmíru prvního člověka – Jurije Gagarina.
Kosmický souboj však Moskva nevzdala a rozhodla se na Měsíc vyslat dalšího sovětského zástupce, tentokrát robotického. S nápadem poslat do vesmíru „kosmický vůz“ přišel už v 50. letech minulého století ruský technik J. S. Chlebcevič, který si představoval, že po Měsíci budou jezdit dálkově ovládaná pásová vozítka. Vývoj Lunochodu ale začal až daleko později a jeho výsledná podoba se s návrhy z 50. let v ničem neshodovala.
První verze byla před startem zničena
Lunochodu 1 původně předcházel jeho méně úspěšný starší bratr (zvaný 1A), kterého se sovětští vědci pokusili vyslat na Měsíc ještě před americkým přistáním v únoru 1969. Krátce po jeho startu ale přišlo selhání, nosná raketa explodovala a první Lunochod byl během několika sekund ztracen.
Později technici zjistili, že poruchu způsobila konstrukční chyba. Selhání mise se nicméně podařilo sovětskému státu utajit, Lunochod 1 byl kvůli tomu dlouhou dobu považován za první stroj série.
Úspěchu dosáhlo až vozítko Lunochod 1, kterému se 17. listopadu podařilo dostat na Měsíc. Ústřední část pohyblivého stroje, kterému se v kuloárech přezdívalo „papiňák“, sovětští vědci vybavili unikátním výhřevným topením. To bylo poháněné rozpadem radioaktivního izotopu ve speciálním generátoru. Díky tomu stroj dokázal přestát mrazivé zimy, které na Měsíci během noci dosahují až minus 150 stupňů Celsia, píše web space.com.
Design pojízdného přístroje byl vytvořen tak, aby ho vědci mohli ovládat na dálku. Na kola vozítka, jež vzdáleně připomínala kola dětského kočárku, byly přitom umístěny drobné výstupky. Ty měly „kosmickému průkopníkovi“ pomáhat při zdolávání kamenitého měsíčního terénu. Každé z osmi kol bylo ovládáno samostatně.
Lunochod 1 se dokázal pohybovat dvěma rychlostmi dopředu, a dalšími dvěma naopak couvat. Stroj během jízdy rovněž mohl dosáhnout maximální rychlosti zhruba sto metrů za hodinu, při cestě ho však musel na dálku ovládat pětičlenný tým „řidičů“. Přístroj měla v každém okamžiku na starost posádka skládající se z velitele, řidiče, navigátora, radisty a inženýra.
Ti se při ovládání museli také potýkat s pětisekundovými reakčními odmlkami. Energii na své cesty Lunochod 1 čerpal se solárních panelů, instalovaných zevnitř na vypouklém víku v horní části vozítka.
V „luno-chodu“ vydržel 322 dní
Jelikož je Měsíc jednou stranou neustále otočen k Zemi, znamená to, že denní světlo dopadá na většinu jeho povrchu po necelé dva týdny. Noc zde trvá rovněž zhruba dva týdny a celý lunární den tak zabere asi 29 dní pozemského času. Vozítko bylo vytvořeno tak, aby fungovalo po dobu tří lunárních dní. Nakonec ale Lunochod 1 překonal veškerá očekávání, sovětským vědcům sloužil celkem jedenáct lunárních dní (322 pozemských).
Komunikaci robotického stroje s vědci zajišťovala kuželovitá anténa vyčnívající z trupu jeho ústřední části. Podle serveru NASA science byl „lunární chodec“ konstruktéry vybaven dvěma videokamerami, laserovým odrážečem a spektrometrem, pomocí kterého prováděl chemickou analýzu. Tato zařízení rovněž poháněly solární panely.
Rover měl za úkol na Měsíci provádět průzkum terénu, chemickou analýzu tamní zeminy a pořizovat snímky měsíční krajiny. Data a fotografie poté posílal sovětským vědcům. Lunochod 1 vážil 756 kilogramů a byl dlouhý přes dva metry, výškově přitom měřil téměř metr a půl.
Cesta na Měsíc zabrala sedm dní, zpáteční nebyla vůbec
Lunochod 1 se na svou vesmírnou cestu vydal 10. listopadu z kosmodromu Bajkonur, během sedmi dnů letu ho na Měsíc dopravila automatická meziplanetární sonda Luna 17. Přistání bylo úspěšné, robotické vozítko v pozemských ranních hodinách dosedlo na povrch měsíčního Moře dešťů (latinsky Mare Imbrium).
O necelé tři hodiny později se stroj rozjel z rampy, na které byl umístěn, a vstoupil na měsíční povrch. Během své vědecké mise Lunochod 1 urazil vzdálenost jedenácti kilometrů. Na konci každého lunárního dne bylo přitom kosmické vozítko zaparkováno, aby následující lunární den mohlo čerpat energii ze slunečního záření. Během lunární noci se víko s panely zaklapávalo.
Tým vědců s Lunochodem 1 nakonec ztratil kontakt o necelý rok později – 14. září 1971. Snahy o navázání nového spojení Sověti vzdali 4. října, jeho místo posledního odpočinku zůstalo na dlouhá desetiletí neznámé až do roku 2010.
Odkaz
Tehdy se nefunkční Lunochod 1 podařilo vypátrat vědeckému týmu z Kalifornské univerzity v San Diegu, když se od roveru odrazily laserové paprsky vyslané z observatoře v Novém Mexiku. Americkým fyzikům v čele s Tomem Murphym se poté povedlo určit pozici vozítka s přesností na deset metrů.
Zachycený signál byl podle Murphyho překvapivě silný. „Lunochod 1 nám má i po 40 letech stále mnoho co říci,“ komentoval v dubnu roku 2010 událost Murphy. Uvedl tehdy, že nalezený přístroj vědcům může pomoci zjistit další informace o velikosti a poloze měsíčního jádra.
I když je Lunochod 1 již několik desetiletí nefunkční, vědcům také slouží třeba jako orientační bod v nevýrazné měsíční krajině.
Měsíční výpravy Lunochodu 1 a po něm i Lunochodu 2 o tři roky později byly ve své době podle odborníků vědeckým i technickým úspěchem. Řadu zkušeností z těchto misí inženýři využili při konstrukci dalších kosmických vozítek.
V SSSR byl k letu na Měsíc připraven i třetí Lunochod, ten se však povrchu Luny nikdy nedotkl a nyní je vystaven v muzeu. Po Lunochodu 2 na Měsíci dlouhá léta nepřistálo žádné další vozítko, což se změnilo až v prosinci roku 2013. Tehdy Číňané na měsíční povrch vysadili jejich rover Jü-tchu (Nefritový králík) v rámci mise Čchang-e 3.
