Vpády saharského prachu do střední Evropy přinášejí nejen zhoršenou viditelnost a malebné západy slunce, ale mohou také zhoršovat zdravotní stav lidí, zejména astmatiků. Oproti znečištění z průmyslu je ale riziko jen malé.
Řada lidí pocítila během Velikonoc problémy s drážděním dýchacích cest. Byli to zejména astmatici a alergici, kterým se vpád saharského prachu zkombinoval s nastupující sezonou nejsilnějšího jarního alergenu, břízy. Na venkově navíc větrné počasí zvedlo z polí prach, který byl třetím faktorem, který působil současně.
Dopady na zdraví ale u saharského prachu nejsou tak závažné jako u jemného polétavého prachu (zejména částic o velikosti do 2,5 mikrometru), který proniká hlouběji do plic a krevního oběhu, a který se do vzduchu dostává hlavně následkem spalovacích procesů – včetně průmyslové činnosti.
Koncentrace prachu ze Sahary nebývají tak vysoké, aby se s nimi zdravý organismus nedokázal bez větších problémů vypořádat sám. Má na to mechanismus, kterému se říká řasinkový epitel.
V dýchací tkáni je totiž obrovské množství takzvaných řasinkových buněk. Ty jsou vybavené ciliemi, jakýmisi vlákny, které pomáhají v průdušnici filtrovat nečistoty, jako je právě saharský prach. Pro organismus obecně znamenají vážnější problém větší nečistoty, takže právě proti nim fungují řasinky nejlépe.
- Polétavý prach (PM z anglického názvu „particulate matter“) je pojem pro mikročástice o velikosti několika mikrometrů. Částice mají své specifické označení podle velikosti – například PM10 označuje polétavý prach o velikosti 10 mikrometrů. Vůbec nejnebezpečnější jsou částice menší než 2,5 mikrometru (tedy PM2,5), které se mohou dostat až do plicních sklípků.
Právě díky tomu nejsou ve skutečnosti takovým problémem větší znečišťující částice PM10, které jsou typické třeba právě pro saharský prach – pokud jich není příliš. Celý princip je vlastně docela podobný tomu, jak vlákna v respirátoru zachycují bakterie a viry: také tam se větší částečky zachytí a ty menší projdou. Na rozdíl od respirátoru je ale řasinkový systém vybavený vynikajícím samočistícím mechanismem, který pomocí hlenu dokáže polapené částečky z těla odstranit.
Nepříjemně se mohou cítit astmatici
Vdechnutí pískového prachu tedy pro lidi neznamená většinou vážnější zdravotní komplikace. Nejčastěji se projevují pálením nebo mírnou bolestí v krku, lidé se také mohou zadýchávat a kašlat. Jiné to ale je u lidí, kteří trpí nějakými zdravotními problémy.
„Ohroženy jsou skupiny obyvatel, kteří mají nějaké vleklé plicní onemocnění nebo kardiovaskulární onemocnění, a také děti, jejichž imunitní systém musí na situaci nějak reagovat. Většinou dochází k průduškovým komplikacím, které vyžadují ošetření u lékaře nebo hospitalizaci,“ popsal možné problémy v roce 2016 Vítězslav Kolek z Kliniky plicních nemocí a tuberkulózy Fakultní nemocnice Olomouc.
Právě tehdy zasáhla Česko jedna z nejsilnějších vln saharského prachu. Podle Kolka by ohroženi mohli být více i kuřáci, jejichž obranný systém plic je kvůli dlouhodobému poškození nižší.
Prach může nést bakterie i přes oceán
Sahara je hlavním světovým zdrojem minerálních aerosolů; odhaduje se, že jich do atmosféry každoročně uvolní asi 630 až 710 megatun. Platí přitom, že přibližně 60 procent emisí saharského prachu je přenášeno na jih, 25 procent na západ do Atlantiku, 5 procent na východ na Blízký východ a 10 procent na sever do Evropy.
Důležité ale je, co to vlastně takový aerosol je, respektive jaké je jeho složení. Většinu tvoří nejrůznější minerály, ale asi 25 procent celkové hmotnosti aerosolu na světě tvoří biologické částice neboli bioaerosoly.
Poprvé je popsal už Charles Darwin, který pozoroval „67 různých organických forem“ v jemných prachových částicích, které se usadily na lodi Beagle během jeho cesty přes Atlantický oceán roku 1833. Obecně bioaerosoly obsahují kousky kůže, vlákna srsti, krystalky bílkovin, pyl, fragmenty rostlin, ale také potenciálně nebezpečné spory, viry, řasy, houby a bakterie. Ty v něm mohou být volně, anebo navázány na minerální částice.
Bioaerosoly, jako jsou viry, bakterie a houby, si získávají stále větší zájem kvůli svému potenciálu šířit patogeny na velké vzdálenosti. Pozorování opravdu ukázala, že na prachových částicích z Afriky se mohou přenášet různé druhy bakterií, a to dokonce až přes Atlantický oceán do oblasti Severní Ameriky.
Jenže podmínky, které bakterie musí při tomto transportu snášet, jsou extrémní: mají nedostatek živin, jsou vystavené vysušení, ultrafialovému záření a také mrazu, který vysoko nad zemí, kudy prach letí, panuje. Přežijí tedy jen ty nejodolnější a mnohdy vysoce specializované bakterie. A ty zase nejsou dostatečně specializované na to, aby způsobily něco nepříjemného člověku.
Rizikové bakterie se ve zkoumaných vzorcích objevily jen výjimečně a v malém množství, týkalo se to například bakterií Burkholderia Cepacia a Pseudomonas Aeruginosa.
Prach ze Sahary je magnetický
Saharský prach se skládá z různých minerálů, především křemičitanů (tedy kyslíkatých sloučenin křemíku), dále jsou zastoupeny jílové minerály (kaolinit a jíl), uhličitany, soli, fosfáty a oxidy železa, například hematit.
A jsou to právě oxidy železa, které propůjčují saharskému prachu jeho okrový odstín. Hematit a zejména pak magnetit, který je v prachu taky obsažen, způsobují jeho určitý magnetismus. Tyto magnetické vlastnosti větrem navátého prachu ze Sahary jsou dobře zdokumentovány ve vědeckých časopisech už delší dobu, nejsou s nimi ale spojené žádné negativní dopady.
