První šlechtěné stromy pěstované za účelem sklizně byly zasazeny před sedmi tisíci lety v údolí řeky Jordán. Podle studie izraelských univerzit šlo o olivovníky. Práce podle listu Haarec potvrzuje předchozí domněnku, že olivy patřily k prvním plodinám, které lidé začali šlechtit.
V době eneolitu, z níž nález pochází, olivovníky v údolí Jordánu divoce nerostly. Teď se stopy po jejich dřevě našly v nalezišti Tel Caf na severu Izraele. Vědci tam objevili rovněž stopy po velkých větvích fíkovníků.
Obojí bylo potvrzeno z analýzy dřevěného uhlí z archeologického naleziště v místě osídleném za eneolitu, tedy v období mezi neolitem a dobou bronzovou. Už minulý výzkum založený na rozboru fosilního pylu naznačoval, že by olivovníky nalezené v Tel Cafu mohly pocházet z období před 6500 až sedmi tisíci lety.
Zbytky dřevěného uhlí analyzovala nyní Dafna Langgutová z archeologického oddělení univerzity v Tel Avivu. „Fíkovníky byly v údolí původní, ale jejich větve byly bezcenné jako palivo i jako materiál k výrobě nástrojů nebo nábytku,“ řekla. Lidé proto neměli důvod shromažďovat velké množství jejich dřeva ve vesnici. To, že tam bylo, může být podle Langgutové důkaz, že obyvatelé fíkovníky prořezávali, což se dělá pro zajištění lepší úrody dodnes.
Izraelští vědci považují nález za doklad raného šlechtění stromů, našla se také razítka, což může souviset se začátkem administrativy.
„Jako celek to svědčí o bohatství a o prvních krocích směrem ke složitější společnosti skládající se z několika vrstev. Kromě zemědělců tam byli úředníci i obchodníci,“ řekla Langgutová.
Při rozboru dřevěného uhlí našla pozůstatky po stromech, které v místě rostly přirozeně, například dubů nebo tamaryšku. Pozůstatky olivovníků a fíkovníků ale vnášejí nové světlo na vývoj zemědělství.
Migrace olivovníku
„Olivovníky divoce v Izraeli rostou, ale ne v údolí Jordánu. Někdo je tam dopravil úmyslně, získal si o nich informace a přenesl je mimo jejich přirozené prostředí,“ soudí archeoložka.
Výzkum vedl Josef Garfinkel z archeologického ústavu na Hebrejské univerzitě. „Když lidé někam přenesou rostliny a zalévají je, ne všechny přežijí. Ty, které zůstanou, jsou pro to prostředí vhodné, začnou se geneticky měnit,“ vysvětlil Garfinkel.
V Tel Cafu se našly další známky mimořádnosti tamního osídlení – byly tam velké domy se dvory a v každém několik zásobníků na uskladnění zrní. „Kapacita těch skladů převyšovala potřeby jedné rodiny až dvacetkrát, byla to zjevně skladiště, jež znamenala velký majetek.
O bohatství vesnice svědčí výroba vypracované a umně malované keramiky. Našli jsme rovněž nádoby přivezené zdaleka – keramiku obeidské kultury v Mezopotámii, obsidián z Anatolie, měděné šídlo z Kavkazu a další předměty. Mohli si dovolit sázet stromy, o nichž věděli, že jim zkvalitní jídelníček. Ke šlechtění ovocných stromů se nedá nikdo přinutit,“ řekl Garfinkel.
Ovocnářství mělo dalekosáhlé ekonomické důsledky. Olivovníkový sad přežije století, ale je k tomu třeba vytvořit systém práva na vlastnictví a dědictví.
Schopnost věnovat se pěstování ovoce vysvětluje relativní bohatství lidí v Tel Cafu. Na rozdíl od obilí a jiných jednoletých plodin vyžadují ovocné stromy čas a úsilí. „Šlechtitelství ovocných stromů je proces, který trvá mnoho let. Odpovídá spíše společnosti žijící v blahobytu než společenství, které bojuje o přežití,“ uzavřela Langgutová.
