Prvním českým nositelem Nobelovy ceny se 26. října 1959 stal tehdy osmašedesátiletý Jaroslav Heyrovský, který prestižní ocenění získal v oboru chemie za objev polarografie. Díky ní se dá zjistit elektrolýzou pomocí rtuťové kapkové elektrody i nepatrné množství látek v roztoku. První polarograf zkonstruoval profesor Heyrovský v roce 1925 a na Nobelovu cenu byl předtím, než ji získal, navržen již třikrát.
„Nejvíc mě překvapilo, že proti všem dosavadním tradicím byla nakonec přece jen udělena do Československa. Byli tu už rozhodně jiní, kteří si ji zasloužili, kteří udělali víc než já,“ řekl skromně Heyrovský, jenž ocenění převzal z rukou švédského krále Gustafa VI. v prosinci téhož roku. Druhým a zatím posledním českým nositelem Nobelovy ceny se v roce 1984 stal básník Jaroslav Seifert.
Za objev, který měl velký vliv na vývoj elektroanalytické chemie ve 20. století, získal Heyrovský rovněž řadu čestných doktorátů světových univerzit či členství v akademiích věd, přijali jej i do prestižní Londýnské královské společnosti. V roce 1950 se stal ředitelem nově vzniklého Polarografického ústavu (dnešní Ústav fyzikální chemie Akademie věd), který řídil až do svých 73 let. Zemřel o čtyři roky později v březnu 1967.
K čemu je polarografie?
Počítačové polarografy dnes nechybějí v žádné chemické laboratoři, slouží ale i v biologii, farmacii nebo v biochemii. Lékařům pomáhají sledovat některé choroby včetně rakoviny, zkoumat DNA či bílkoviny, anebo monitorovat látky v životním prostředí. Polarografie je užitečná například při kontinuálním měření obsahu kyslíku v atmosféře, měření obsahu oxidu siřičitého v kouřových plynech či zjišťování obsahu jedovatých kovů ve vodě.
Jaroslav Heyrovský, který pomáhal profesoru fyziky Bohumilu Kučerovi s pokusy s povrchovým napětím rtuti, učinil svůj objev už začátkem 20. let. Na metodu, jak zjistit složení roztoku, přišel v únoru 1922 při pokusech s roztokem chloridu sodného.
Základem polarografie je rtuťová kapilára ponořená do elektrolyzovaného roztoku spolu s další, srovnávací elektrodou. Měří se pak závislost elektrického proudu na napětí, podle níž se určí jak látka, tak její koncentrace v roztoku.
Prvotní Heyrovského metoda byla zdlouhavá, každé napětí totiž bylo nutné nastavit ručně, příslušné proudy jednotlivě odečítat a výsledky bod po bodu zanášet do grafu.
Už v roce 1924 ale sestrojil se svým japonským žákem Masuzo Šikatou první zařízení, které dokázalo polarografické křivky zaznamenávat automaticky, a které nazval polarograf. Analýzy roztoků tak místo hodin zabraly jen pár minut a polarograf se rozšířil z analytické chemie do řady oborů.
Další výhodou polarografie je, že dodnes patří k nejlevnějším a nejelegantnějším vědeckým metodám – je tak jednoduchá, že si ji mohly dovolit i chudší výzkumné ústavy.
Heyrovský přitom nebyl „jen“ objevitelem nové metody, svůj objev dokázal i úspěšně prezentovat v zahraničí. Například v USA přednášel o polarografii na nejvýznačnějších univerzitách a jako jeden z prvních českých vědců uskutečnil v roce 1934 přednáškové turné v SSSR.
