Využívání genetické analýzy v archeologii umožňuje rekonstruovat velmi přesně rodinné vazby u lidí, kteří žili v dávno zaniklé minulosti. Teď tuto metodu vědci využili na ranou keltskou kulturu a odhalili v ní nečekanou společenskou strukturu.
Archeologové našli ostatky dvou mužů v bohatě zdobených hrobech plných vzácných artefaktů, včetně jantaru, slonoviny a pozlacených pohárů. Hroby od sebe ležely asi deset kilometrů, oba na místě dnešního předměstí Stuttgartu.
Oba muži byli na svou dobu obři. Měřili na výšku skoro dva metry a museli být obávaní válečníci – a podle pohřební výbavy navíc i boháči. Přesto byla společnost založená více na ženské linii než na nich.
Ukázal to nový výzkum, který překvapivě prokázal, že přinejmenším některé části rané keltské společnosti se řídily pravidly, jimž se říká matrilinearita. Jde o uspořádání společnosti, kde se osobní atributy, privilegia i majetek – a tedy i moc – dědí v mateřské linii. Zjednodušeně řečeno: oba mocní válečníci se dostali na vrchol společenské pyramidy díky svým matkám (a strýcům), nikoliv otcům. A jejich úspěch byl pro jejich potomky možná méně důležitý než úspěch jejich žen.
Oba bojovníci zemřeli někdy kolem roku 510 před naším letopočtem. Patřili mezi keltské kmeny, které ovládaly prostor severně od Alp už dvě stě let předtím a měly mu vládnout ještě dalších sto let.
Patřili k takzvané halštatské kultuře, která v té době ovládala i území dnešních Čech. Tito vládci starověké Evropy těžili z toho, že ovládli výrobu a opracování železa, díky čemuž měli lepší zbraně než nepřátelé. A mohli si tak dovolit jantar z Baltu, cín z Britských ostrovů a zlato a slonovinu dokonce až ze Středomoří. Jejich opevněná sídla se svou velikostí a propracovaností vyrovnala soudobým městům v Itálii a Řecku.
Do současnosti se dochovaly doklady jejich bohatství a moci hlavně v obřích pohřebních mohylách, které mohly být až sto metrů velké a šest metrů vysoké. Na našem území jsou známé například v Hradeníně u Kolína, Lhotce u Litoměřic, Straškově u Roudnice a v Lovosicích.
Vhled do života Keltů díky genetické analýze
Nový archeologický výzkum založený na genetické analýze desítek koster, jehož výsledky vyšly v odborném časopise Nature Human Behaviour, zjistil, že společenské postavení těchto raných Keltů bylo určováno právě postavením jejich matek.
„Tyto výsledky jsou naprosto fantastické,“ uvedla pro odborný časopis Science archeoložka Carola Metzner-Nebelsicková, která se na výzkumu nepodílela. Matrilinealita je totiž v moderních společnostech nesmírně vzácná, nejčastěji se objevovala v jednodušších společenských systémech, hlavně zemědělských společnostech Severní Ameriky, například u indiánů Hopi a u Irokézů.
O tom, jak Keltové z doby halštatské žili a jak si vybírali své vůdce, se až doposud téměř nic nevědělo.
Jenže nedávno došlo k něčemu, co brněnský archeolog Jiří Macháček označuje jako „revoluce v archeologii“. Díky genetické analýze totiž dnes mohou vědci rekonstruovat zcela přesně, kdo byl s kým příbuzný, jaké geny se přenášely mezi generacemi, a odhalovat tak, jak vypadala společenská pyramida v dávno zaniklých kulturách.
Příběh dvou obrů
Archeologové zjistili, že oba výše popsaní muži byli příbuzní druhého stupně, s největší pravděpodobností se jednalo o příbuzné z matčiny strany. To by mohlo znamenat, že byli dědečkem a vnukem, strýcem a synovcem, nebo dokonce bratranci z prvního kolena.
Víc se ze samotné genetiky vyčíst nedá, ale pomohla klasická „staromódní archeologie“ založená na analýze letokruhů. Ze dřeva použitého na stěny pohřebních komor se dalo vyčíst, kdy se muži narodili. To ukázalo, že pocházeli ze stejného místa, ale narodili se s rozestupem padesáti let.
Všechno svědčí o tom, že sestra prvního muže byla s největší pravděpodobností matkou druhého muže. Toto uspořádání je známé jako takzvaná matrilineární avunkulát. V jiné mohyle v regionu byla v centrálním hrobě pohřbena žena a ve stejné mohyle byl pohřben mladý muž s podobnými markery mitochondriální DNA, což rovněž naznačuje spojení po mateřské linii.
Už dříve existovaly náznaky z pozdějších dob o matrilinearitě u Keltů, ale chyběly fyzické důkazy.
Tento systém, ve kterém muži hodně záleží na rodině své sestry, je zajímavý tím, že naznačuje jistou formu společenské nestability. Především nejistotu v tom, je-li muž biologickým otcem vlastního dítěte. Zatímco v tom nemůže (až na výjimečné případy) mít úplnou jistotu nikdy, u dětí své sestry tohle nehrozí: tam je vždy jasné, že její potomci jsou i jeho „krve“.
Vlivů ale mohlo být mnohem víc. Vědci jsou teprve na začátku studia tohoto fenoménu, který ukazuje, jak složitá byla keltská společnost.
