Jeskynní medvěd byl pro pravěkého člověka hrozivým nepřítelem. Jenže nový výzkum ukázal, že naši prapředkové dokázali být těmto predátorům i důstojnými protivníky. A zabíjení jim opláceli zabíjením.
Tři metry velké zvíře, 750 kilogramů svalů, drápů a zubů. Jeskynní medvědi žijící v pravěké Evropě představovali pro člověka vybaveného primitivními dřevěnými a kostěnými zbraněmi smrtící hrozbu. Nový rozsáhlý výzkum teď ale prokázal, že naši prapředkové dokázali tyto predátory lovit stejně často, jako se sami stávali jejich kořistí.
Teprve před dvaceti lety se podařilo najít první důkaz, že pravěký člověk byl schopný zabít jeskynního medvěda. Povedlo se to německé paleozooložce Susanne Münzelové, která našla nedaleko Ulmu kamenný hrot kopí zaražený do medvědího obratle. Tento boj na život a na smrt, jenž skončil vítězstvím člověka, se odehrál asi před 29 tisíci lety. Vědkyně v tomto výzkumu pokračovala, rozhodla se najít více důkazů o stejných soubojích. A povedlo se jí to.
Na území dnešního Německa jich objevila obrovské množství. Nejčastěji se jednalo o podobná poškození – na tlapách a lebkách se vyskytovala zranění, která naznačují, že tam byla odstraněná kůže a kosti byly nalomené, aby se z nich dal dostat morek. Kostní dřeň totiž obsahuje spoustu živin a je energeticky velmi bohatá. Další škrábance na dlouhých kostech zase naznačují, že z nich pralidé odstranili všechno maso.
Vědci u většiny nálezů nejsou schopní prokázat, že medvědi byli lidmi vysloveně zabiti. Je možné, že mnoho zvířat našli až po jejich smrti a teprve potom je zpracovali na maso a další zdroje.
Řada náznaků ale paleozoologům říká, že k lovu opravdu docházelo. Jedním z nich je chování současných loveckých skupin, které se ještě medvědy živí: medvědí mršiny jsou totiž typické tím, že už den po smrti nesnesitelně páchnou a lidé se jim vyhýbají. Profesorka Münzelová v rozhovoru pro odborný časopis Science uvedla, že podobných nepřímých důkazů je více.
Čas změnil vztah mezi medvědem a člověkem
Zoologové se podívali i na to, jestli lidé dokázali vůči medvědům nějak získávat převahu – a také, kdy se jim to povedlo a co jim k tomu mohlo pomoci. V nejstarších nálezech, které se týkaly ještě neandertálců a člověka heidelberského, byla většina medvědích kostí nepoškozených. Tato zvířata tedy zemřela přirozenou smrtí a lidé je lovili jen výjimečně. To trvalo víc než čtvrt milionu let. Ale pak se něco změnilo.
Asi před 40 tisíci lety se stalo něco, co způsobilo, že prakticky všechny medvědí kosti z té doby už byly poškozené řezáním a rýpáním. Většina medvědů v této době už tedy asi byla lidmi ulovena. Co tento přelom způsobilo, není jasné.
Když nastoupila poslední doba ledová, stal se jejich lov už zřejmě systematickým. Během sedmi tisíc let lidé jeskynní medvědy vyhubili (byť asi nebyli jedinou příčinou jejich vyhynutí). Stali se až příliš snadnou kořistí, protože přežívali nesnesitelně chladné zimy spánkem v jeskyních. Tam je mohli lidé bez většího rizika pobíjet a získávat tak maso, kožešiny a další materiály, které by jinak nedostali.
Právě z této doby také pocházejí archeologické důkazy o tom, že člověk si oblíbil části medvědích těl pro výrobu nejrůznějších kulturních artefaktů. Z obávaného nepřítele se tak stal pouhý zdroj.
