Mumifikované ostatky několika malých dětí zmrzlých na sopce v jižním Peru ukrývaly víc než půl tisíciletí informace o jejich posledních dnech. Vědci z nich teď získali nové důkazy o tom, jak Inkové připravovali dětské oběti na smrt.
Dětské ostatky objevili americký badatel Johan Reinhard a peruánský archeolog José Antonio Chávez při svých expedicích na sopku Ampato v Andách v roce 1995. Od té doby se vědci pokoušeli rekonstruovat jejich příběh, ovšem většinou marně.
Teprve v roce 2019 byla tato dvě těla spolu s třetím nalezeným na stejné náhorní plošině podrobena důkladnému bioarcheologickému zkoumání, které dospělo k závěru, že dvě z nich jsou s největší pravděpodobností mladí chlapci a třetí dívka.
Všem třem bylo pouhých šest nebo sedm let. Jeden z nich vykazoval známky malformace v otvoru krční kosti – podle vědců to naznačuje, že trpěl bolestmi hlavy, náhlými ztrátami vědomí, možná dokonce občasnou slepotou.
Podobné pozůstatky byly nalezeny v různém stavu po celém území, které kdysi patřilo k říši Inků. Dohromady jsou všechny důkazem toho, že tato civilizace praktikovala značně rozšířené rituální zabíjení s cílem usmířit si bohy, případně si od nich vyžádat pomoc a přízeň – ať už pro déšť, úrodu, nebo třeba pomoc ve válce.
Podle autorů nové studie, která vyšla v odborném časopise Journal of Archaeological Science: Reports, je v kontextu dostupných informací o incké kultuře prakticky jisté, že i děti ze sopky Ampato prošly rituálem zvaným capacocha. Při něm byly omámeny stimulanty, antidepresivy a někdy i alkoholem, protože vědomě čelily jistotě smrti.
- Incká říše byl státní útvar v Jižní Americe, rozkládající se v hornatých andských oblastech na území dnešních států Kolumbie, Ekvádoru, Peru, Bolívie, Chile a Argentiny. Ve své době šlo o největší indiánskou říši amerického kontinentu.
- Zanikla v 1. třetině 16. století pod náporem španělských dobyvatelů, vedených conquistadorem Franciskem Pizarrem. Ti využili rozepří ve vládnoucí rodině Inků (z tohoto panovnického titulu je i odvozeno jméno státu) i vážných vnitřních rozporů jejich mnohonárodnostní, kulturně různorodé říše a během jednoho roku ji vojensky rozdrtili.
- K pádu říše přispěla nadřazenost evropské výzbroje a taktiky spolu s působením do incké populace přivlečených smrtelných nakažlivých nemocí.
Příběh masové oběti
Většina z dětí určených jako oběť zřejmě pocházela z bohatých rodin; byly vybírány jako zástupci těchto rodů, aby po smrti působily jako jejich vyslanci a vyjednávači u božstev. Poté, co byly odvedeny na místo vysoko v horách na pouti, která mohla trvat několik dní, nebo dokonce měsíců, přišel jejich konec. Některé zemřely násilně, jiné méně traumatickým způsobem, například „pouhým“ umrznutím.
U několika ostatků těchto dětských obětí byly už dříve nalezeny známky po užívání drog, konkrétně šlo o listy koky a alkohol. Listy koky se v regionu žvýkaly zřejmě po tisíce let, aby zmírnily hlad a povzbudily nervovou soustavu. To mohlo prospívat i dětem, které celé týdny stoupaly do vysokých hor, kde se potýkaly s vyčerpáním, zimou a nedostatkem kyslíku.
V některých případech byly děti nalezeny s listy koky ještě v ústech, a navíc se známkami toho, že je v době před smrtí konzumovaly v kombinaci s vysokým množství alkoholu.
Nový nález ukazuje odlišnou stránku
Jak alkohol, tak koka povzbuzují. Nový objev ale ukazuje, že děti byly také uklidňovány. Vědci totiž našli v mumiích doklady o stopách spojených s konzumací psychedelického odvaru z ayahuascy (Banisteriopsis caapi).
Díky špičkovým přístrojům se podařilo ve dvou dětských ostatcích najít také kromě obvyklé koky i stopy po harmalinu a harminu. Harmalin a harmin vznikají ze sloučenin přítomných v ayahuasce, které se obvykle míchají s dalšími materiály a vytvářejí nálev, který vyvolává zvracení, průjem, a zejména velmi živé a značně intenzivní halucinace.
Vědci ale nenašli v mumiích důkazy o přítomnosti látek, které jsou v ayhausce za tyto halucinogenní účinky zodpovědné, takže nejsou s to říci, zda děti vidiny vůbec měly, případně jak byly silné. Nečekané také bylo, že se zde nenalezly žádné stopy konzumace alkoholu – je možné, že ho děti dostaly až tak těsně před smrtí, že se to nestačilo projevit v jejich nehtech a vlasech. Naopak přítomnost koky a ayahuascy v těchto tkáních říká, že oběma látkám musely být vystaveny delší dobu.
Podle autorů studie je tedy nejpravděpodobnější, že ayahusca neměla za cíl vyvolat silné vize, ale pouze snížit depresi a úzkost dětí, které šly na smrt.
Klimatická oběť
Proč přesně musely tyto děti zemřít, zatím není jasné, ale velmi pravděpodobný je scénář, že byly obětovány bohům k jejich uklidnění po sopečných erupcích na nedalekých sopkách Misti (1440–1450) a Sabancaya (1466).
Sopečné erupce totiž v této oblasti způsobují nepravidelnosti v klimatu, které mohou trvat tři až pět let, v závislosti na místě výbuchu a jeho intenzitě. Dochází po nich ke změně srážkového režimu – běžný cyklus je narušený velkým množstvím pevných částic v ovzduší. Tato období se obvykle projevují abnormálním suchem, nebo naopak extrémním vlhkem.
Starší výzkumy archeologa Johana Reinharda, o nichž informoval například časopis National Geographic, poznamenávaly, že „byly oběti přinášeny do hor buď během dlouhého období extrémního sucha, během (nebo těsně po) sopečných erupcích, nebo v obou případech. Pouze v takových obdobích mohla být půda rozmrzlá natolik, aby Inkové mohli stavět místa a pohřbívat oběti tak, jak to dělali.“
Právě sopečné erupce pokládá vědec za hlavní příčinu obav Inků; sucho a sopečný popel ničily pastviny a znečistily a vyčerpaly zdroje vody, které byly pro vesničany klíčové k přežití. Je tedy pravděpodobné, že dětské mumie z hory Ampato byly obětovány v reakci na klimatické nepravidelnosti, aby si usmířily bohy výměnou za vodu.
„Inkové tehdy věřili, že hory a jejich duchové ovládají počasí a vodu, a proto jsou propojeny s vesnicemi pod nimi. Prosperita úrody a lidí závisela na souhlasu horského božstva, které jim poskytovalo vodu pro spotřebu i zavlažování. Voda je životodárným zdrojem a byla vnímána jako spojená s ženskostí a plodností. Proto Inkové přisuzovali horám, které poskytovaly vodu, ženská božstva,“ uvádí antropolog Paul Gelles.
