Číně se daří zalesňovat jednu ze svých největších pouští. Okraje Taklamakanu pomalu zarůstají stromy a keři, které už jsou místy tak husté, že pohlcují ze vzduchu oxid uhličitý. Konkrétní dopady popsala nová studie.
Vědeckofantastická série Duna nadchla už své čtenáře svým ekologickým optimismem a moderní filmové adaptace v tom pokračují. Snaha pouštních lidí, kteří se pokoušejí změnit svůj neúrodný svět plný písku na zelenou oázu, působila ale víc jako sci-fi než kosmické lodě a laserové pušky. Jenže příběh pouště Taklamakan v severozápadní Číně dokazuje, že tyto sny se dají splnit.
Jedna z nejsušších oblastí světa se díky dlouhodobému a rozsáhlému programu výsadby stromů mění. Na satelitních snímcích to ještě není vidět, ale čísla to podle nové studie vydané v odborném časopise PNAS jasně dokazují. Poušť Taklamakan už totiž pohlcuje víc skleníkových plynů, než kolik jich vyprodukuje.
Změna po padesáti letech
Je to výsledek téměř pěti desetiletí práce, kdy se čínští ekologové snažili na okrajích tohoto prostoru vysazovat stromy. Že to má smysl, říká nejen čínská strana, ale i američtí vědci, kteří teď pomocí senzorů, modelování a analýzy dat popsali vývoj tohoto místa.
Taklamakan podle studie ukazuje, že k tomu, aby nějaké místo pohlcovalo uhlík, není nutné, aby bylo zarostlé hustými lesy. Stačí, aby tam dostatečně fungovaly i menší pásy stromů a keřů. Což naznačuje, že při dostatečné snaze by se dalo dosáhnou stejného efektu také u jiných pouští.
„Není to jako deštný prales v Amazonii nebo Kongu,“ komentoval výsledky klimatolog King-Fai Li z Kalifornské univerzity v Riverside, který se na studii podílel. „Některé zalesněné oblasti jsou jen křovinaté porosty. Ale fakt, že vůbec pohlcují oxid uhličitý a dělají to soustavně, je něco pozitivního, co můžeme měřit a ověřovat z vesmíru.“
Písečná prázdnota
Vědci popisují poušť Taklamakan jako „biologické vakuum“ – místo, kde je život tak vzácný jako molekuly ve volném kosmickém prostoru. Má rozlohu asi 337 tisíc čtverečních kilometrů, což je čtyřnásobek rozměrů celé České republiky.
Čína začala asi před půl stoletím poušť „obkličovat“. Na okrajích začali přírodovědci vysazovat stromy a keře. Hlavně na jaře se tam už písek opravdu zelená a projevuje se to také na datech, kdy právě v této době vegetace už pohlcuje dost oxidu uhličitého tím, že ho mění na rostlinnou hmotu. Přináší to ale i další pozitiva, která jsou pro Čínu vlastně o dost důležitější. Zalesňování brání větrné erozi, snižuje četnost a intenzitu písečných bouří a chrání místní zemědělskou půdu.
Tento projekt by měl pokračovat až do roku 2050. Konečným cílem je zvýšit lesní porost z 5,05 procenta na 14,95 procenta ve třinácti provinciích severní Číny.
