Chobotnice jsou výjimečně inteligentní tvorové. Ale jejich inteligence je úplně jiná než ta savců nebo ptáků, tvrdili celé roky vědci. Jenže v posledních letech se ukazuje, že chobotnice přece jen mají mnohem více společného s ostatními inteligentními tvory. Zejména co se týká schopností chobotnic spolupracovat – dokonce i s jinými živočišnými druhy.
Chobotnice jsou celoživotní samotáři, kteří vyhledávají přítomnost ostatních jen při páření. V nové studii ale biologové popsali, že chobotnice se mohou spojovat s rybami do jakýchsi loveckých smeček. A své šupinaté spolupracovníky dokonce popohánějí bičováním chapadly, podobně jako lidský lovec popohání ke kořisti své ohaře.
Takovou míru spolupráce s jinými druhy, jakou teď vědci popsali ve studii v odborném žurnálu Nature Ecology & Evolution, očekával jen málokdo. Není totiž obvyklá ani u jiných zvířat, natožpak u takových samotářů, jako jsou právě chobotnice.
Lov „na slepo“
Většina predátorů se při lovu řídí zrakem, právě tento smysl totiž prozradí o kořisti nejvíc. Chobotnice sice mají většinou oči velmi citlivé, ale jejich hlavním loveckým smyslem je hmat. Vysílají kolem sebe svá nesmírně citlivá chapadla, která mají dokonce možná nějakou míru autonomie. Pomocí nich zkoumají své okolí, často plné zvířeného prachu, jimž zrak nepronikne.
K chobotnicím se přitom mnohdy přidávají i menší ryby, které si pochutnávají na zbytcích, jež hlavonožci nedojí. Podle Eduarda Sampaia z Institutu Maxe Plancka, který je hlavním autorem nové studie, se ale odehrává zřejmě něco mnohem složitějšího než pouhá nekrofágie. Mohla by to být vědomá spolupráce.
Nekrofágie neboli mrchožroutství je způsob obživy, kdy zvířata získávají potravu z uhynulých zvířat. Mrchožrouti často doprovázejí silnější predátory a využívají je, aby se snadno dostali ke zbytkům.
Teoretické úvahy ani starší pozorování ale Sampaiovi nestačily. Vydal se proto na několik míst, kde žijí chobotnice modré, a sledoval tam, co se vlastně děje. Během 120 hodin ponorů natočil 3,5 hodiny záběrů, na nichž docházelo k nějaké interakci mezi rybami a chobotnicemi. Záběry digitalizoval a vložil do digitální mapy a dokázal tak vysledovat pohyb zvířat.
Zvědové a lovci
Výsledky ukázaly, že výše použitá metafora o ohařích je vlastně dost výstižná. Některé druhy ryb totiž vyplouvají ke kořisti ještě před chobotnicí. Jako by byly předsunutými smysly hlavního lovce – podobně jako psi vyčenichají kořist pro myslivce. Chobotnice pak během až hodinu a půl dlouhých lovů usměrňovaly zbytek svých „spolupracovníků“.
Pokud pozornost naháněčů a stopařů polevila, tak ji chobotnice často popohnala. Použila k tomu své chapadlo, jehož špičku stočila do jakési pěsti. Štulec většinou stačil k tomu, aby ryba opět získala motivaci.
Záběry také prozradily, že tato taktika je opravdu účinná. Zejména tehdy, když skupinka obklopí úkryt kořisti a pak kolem něj „utahuje smyčku“. Podle analýzy dokáží chobotnice díky spolupracujícím rybám vytipovat také mnohem účinněji místa, kde se kořist ukrývá. Vynaloží tedy mnohem méně energie na lov, takže nemusí snít úlovek celý a může o to častěji nechat zbytky ostatním.
Tento výzkum je první, který navrhuje něco takového, jako je mezidruhová spolupráce. Jeho výsledky tedy nejsou zatím zcela průkazné a bude zapotřebí dalších studií, aby ho podpořily.
