Vědci srovnávnali klasické mnemotechnické nástroje používané už od dob antického Řecka určenou k posílení paměťové kapacity s podobnou technikou, kterou používají australští domorodci. Výzkum ukázal, že taktika Aboridžinců je ještě efektivnější než „palác mysli“ zpopularizovaný seriálem Sherlock.
Studenti si potřebují uchovávat v hlavě velké množství informací; zásadní je to zejména u mediků, kteří si musí už od prvních ročníků studia namemorovat vše od anatomie až po nemoci a léky.
„Protože jedním z hlavních stresorů pro studenty medicíny je množství informací, které se musí naučit nazpaměť, rozhodli jsme se zjistit, jestli je můžeme naučit alternativní a lepší způsoby, jak si zapamatovat data,“ uvedl hlavní autor studie David Reser.
Jezuitský palác a australské příběhy
Zřejmě nejznámějším trikem, který se pro tyto účely využívá, je takzvaný palác mysli nebo palác paměti – v moderní době ji zpopularizoval zejména britský seriál o Sherlocku Holmesovi v hlavní roli s Benedictem Cumberbatchem, kde ji hlavní hrdina často používá k odhalování zločinů.
Ve skutečnosti je ale tato technika mnohem starší – první zmínky o ní pocházejí už z antického Řecka. Tehdy byly psané zdroje vzácností, proto museli mít vzdělaní lidé paměť vycvičenou tak, aby si dokonale zapamatovali vše důležité. Metoda funguje tak, že si člověk spojí údaj potřebný k zapamatování s nějakým konkrétním místem nebo předmětem. Například slavný řečník Cicero si vytvářel jakousi paměťovou cestu spojenou s Forem Romanum.
Později se v Evropě značně rozšířila díky jezuitům, to už byla spojená opravdu s představou nějaké místnosti nebo paláce. Nejčastěji se dnes využívá při asociaci se vzpomínkami na dětský pokoj nebo dům prarodičů – ty jsou totiž spojené se silnými emocemi a tyto vzpomínky jsou uložené v paměti velmi hluboko a jsou tedy značně pevné.
Původní obyvatelé Austrálie neměli písemnou tradici vůbec, ale o to silnější byla jejich ústní historie: podle posledních poznatků sahají jejich nejstarší příběhy desetitisíce let do minulosti. K zapamatování si důležitých informací, které využívali pro své přežití, využívali metodu podobnou paláci mysli, ale protože žádné paláce neměli, spojovali si fakta s okolní krajinou – ale nikoliv jen s konkrétním geografickým údajem, ale vždy s nějakým příběhem, který byl s daným místem spojený.
Experiment na studentech
Vědecká studie expertů z Monash University nyní zjišťovala, která ze dvou mnemotechnických metod je účinnější. Autoři pokusu rozdělili 76 studentů medicíny do tří skupin. Dvě dostaly třicetiminutový trénink – jedna v technice paláce paměti, druhá v technice Aboridžinců. Kontrolní skupina se místo tréninku dívala na video.
Poté byli studenti vyzváni, aby si zapamatovali 20 jmen různých druhů motýlů – tato zvířata experimentátoři vybrali proto, aby studenti nemohli využít své znalosti a zkušenosti ze školy. Následně prošli studenti testem, jak dobře si hmyz zapamatovali.
Výzkumníci zjistili, že studenti, kteří používali aboriginskou techniku pro zapamatování, tedy místa z okolí univerzity spojená s nějakými příběhy, si téměř třikrát častěji správně zapamatovali celý seznam, než tomu bylo před tréninkem. Studenti používající techniku paměťového paláce měli přibližně dvakrát větší pravděpodobnost, že po tréninku dosáhnou perfektního skóre, zatímco kontrolní skupina se zlepšila přibližně o padesát procent oproti výkonu před tréninkem.
Důležité ale také bylo, že pro studenty byla metoda původních obyvatel Austrálie zdaleka nejpříjemnější a současně nejzábavější. Profesor Reser uvedl, že Monash University po skončení covidové pandemie uvažuje o zavedení těchto paměťových nástrojů do osnov výuky medicíny.
„Doufáme, že to už letos studentům nabídneme jako způsob, jak jim nejen usnadnit učení, ale také jak snížit stres spojený s kurzem, který vyžaduje hodně memorování,“ dodal. Výsledky celého výzkumu vyšly v odborném časopise PLOS One.
