Spolu s papežem Janem Pavlem II. patří Lech Walesa k nejznámějším osobnostem poválečného Polska. Opoziční aktivista, k jehož vzhledu neodmyslitelně patří knír a medailonek v klopě, stál u zrodu legendárního odborového svazu Solidarita. Před 30 lety v Polsku vyvrcholily první svobodné volby hlavy státu, po nichž se Walesa stal prezidentem.
Jako vůdce protirežimní opozice a protestů dělníků v gdaňských loděnicích je Lech Walesa zosobněním porážky komunismu v Polsku. Ještě než se stal prezidentem, obdržel v roce 1983 Nobelovu cenu za mír. V Norsku ji ale přebrala jeho manželka, on sám se bál, že by ho ze Západu režim nepustil zpátky za rodinou. Teprve o sedm let později se konaly prezidentské volby, které ho vynesly do čela státu.
Nejprve uspěl v prvním kole 25. listopadu 1990. Ve druhém kole, které připadlo na 9. prosince, pak Walesa přesvědčivě porazil kanadsko-peruánského podnikatele polského původu s populistickým programem Stanislawa Tymiňského. Proti populismu se ostatně v budoucnu často vymezoval. Jako prezident ale za své pětileté funkční období musel čelit narůstající nespokojenosti Poláků s vývojem v postkomunistickém období, především z ekonomických reforem.
Cesta za svobodou začala v gdaňských loděnicích
Na cestu protirežimního aktivisty a budoucího prezidenta se elektrikář z gdaňských loděnic V. I. Lenina vydal v prosinci 1970. Polsko tehdy zasáhla vlna nepokojů vyvolaná zhoršením životních podmínek a Walesa pomáhal organizovat stávku na svém pracovišti. O několik let později v loděnici přišel o práci, protože kritizoval režimem ovládané odbory, to ho ale ponouklo k tomu, aby se do činnosti opozice zapojil ještě intenzivněji.
Distribuoval například ilegální tiskoviny, stal se členem zakázaných odborů a pořádal diskuse s dělníky. Za jeho činnost jej komunisté opakovaně zatýkali. Když se v létě roku 1980 prohnala Polskem další stávková vlna, Walesa neváhal, přelezl zeď gdaňské loděnice a na svém někdejším pracovišti se postavil do čela okupační stávky. Záhy se navíc ujal řízení Mezipodnikového stávkového výboru, který koordinoval protesty v dalších závodech.
Podpis takzvaných gdaňských dohod, v nichž komunisté přistoupili na většinu požadavků stávkujících dělníků, učinil z Walesy definitivně ikonu opozičního hnutí. Bylo proto logické, že se následně stal předsedou prvních nezávislých odborů v komunistickém bloku, jež vznikly právě na základě gdaňských dohod. Tak vznikla legendární Solidarita, odborový svaz, jenž dokázal ve státě vyvolat euforii. Šlo o první podobnou organizaci v tehdejším východním bloku.
„Na základě pokusů a omylů jsme dostali nápad, že se musíme všichni spojit a zabojovat tam, kde je to bezpečné, solidárně, na pracovištích, kde si s námi neporadí,“ vzpomínal Walesa v dřívějším rozhovoru pro Českou televizi.
„Komunisté to věděli a nechtěli nám dovolit se zorganizovat v odborech. Každý pokus rozbili, každé setkání. Svět byl bezradný, nedokázal si s rozdělením a komunismem poradit. A za těchto okolností se papežem stal Polák. Rok a něco poté přijel do Polska a setkal se s ním celý národ, díky němu se ukázalo, jak je nás hodně,“ dodal.
Walesa tak úspěch Solidarity připisoval i papeži Janu Pavlu II., Polákovi, který byl do vatikánského úřadu zvolen v roce 1978.
„V té souvislosti se polská opozice zorganizovala, začala bojovat. Já jsem do té doby hledal lidi, kteří by byli ochotní něco dělat. Za dvacet let jsem jich měl deset. A když se Polák stal papežem, zorganizoval jsem deset milionů ochotných lidí. Samozřejmě, že papež nevytvořil revoluci. Ale umožnil nám zjistit, jak je nás hodně, těch toužících po změně v Polsku i světě,“ říkal Walesa.
Karneval svobody skončil potlačením Solidarity
V okamžiku svého největšího rozkvětu tak měla Solidarita kolem deseti milionů členů a byla zároveň odborářským, národním i náboženským hnutím, v němž se vedle dělníků angažovali i příslušníci opoziční inteligence. Nebylo však homogenní, neboť se v něm utvořilo i „radikální“ křídlo, které Walesovi vyčítalo přílišnou umírněnost vůči režimu.
„Karneval svobody“, jak se někdy označují měsíce následující po vzniku Solidarity, skončil v prosinci 1981. Předseda vlády Wojciech Jaruzelski tehdy vyhlásil v celé zemi výjimečný stav a s pomocí armády a policie zatlačil Solidaritu do „podzemí“. Walesa byl v prosinci 1981 mezi prvními internovanými představiteli opozice. Ani setrvalá snaha bezpečnostních složek však nedokázala působení Solidarity zabránit. Na svobodu se Walesa dostal na podzim 1982 a hned následující rok získal zmíněnou Nobelovu cenu.
Druhá polovina 80. let přinesla uvolňování poměrů, které přimělo progresivnější část polských komunistů k navázání styků s opozicí. Vyústily v jednání u kulatého stolu, na nichž se zástupci opozice dohodli s představiteli moci na vypsání polosvobodných parlamentních voleb v červnu 1989, jež se staly triumfem nekomunistických kandidátů.
Ačkoliv byl Walesa aktivním účastníkem jednání u kulatého stolu, poslancem se stát neměl. V polovině září 1990 nicméně oznámil, že se hodlá ucházet o nejvyšší ústavní funkci v zemi. A prvním nekomunistickým prezidentem Polska byl skutečně za pár měsíců zvolen.
Prezidentské období odstartovalo rozpad Solidarity
Pětiletý mandát Walesy v prezidentském úřadu poznamenala řada kontroverzí. Někteří mu vyčítali, že rezignoval na snahu o dekomunizaci země, jiní jej obviňovali z autoritářských sklonů, kvůli nimž se často dostával do konfliktu s parlamentem a vládou. Začal upadat u veřejnosti v nemilost a ve volbách na podzim 1995 už neuspěl. Po odchodu z vrcholné politiky založil křesťansko-demokratickou stranu a po propadu ve volbách v roce 2000 se stáhl do ústraní.
Ani Solidaritě, z níž Walesa původně vzešel, se později tolik nedařilo. Na začátku 90. let měla kromě prezidenta i premiéra, vítězství ale odstartovalo její postupný rozpad, i když se v koalici i poté účastnila vládnutí.
Ani dnes ale ze společenského života rozhodně nezmizel a vyjadřuje se k nejrůznějším tématům. Také bojuje za očistu svého jména. Táhne se s ním totiž jeden nepříjemný spor.
Spolupráci s komunistickou tajnou službou odmítá
Již v 70. letech byl Walesa zřejmě kontaktován polskou tajnou službou, která ho podle některých historiků naverbovala jako svého spolupracovníka. Politik měl být agentem s krycím jménem Bolek, což sám popírá a v prosinci 2011 mu dal za pravdu i polský Ústav paměti národa.
V roce 2016 ale byly v domě někdejšího komunistického ministra vnitra nalezeny složky, které podle expertů dokládají Walesovu spolupráci s tajnou policií. Sám Walesa k tomu na svém blogu uvedl, že spolupráci formálně podepsal, informátorem ale nebyl.
Dlouho se také táhne spor s Jaroslawem Kaczyńským, který byl původně se svým zesnulým bratrem Lechem blízkým spolupracovníkem Walesy. Pak se ale muži rozešli ve zlém. Kvůli podpoře odborů straně Právo a spravedlnost (PiS) dokonce Walesa v roce 2006 opustil Solidaritu.
V posledních letech tak na sebe Walesa přitahoval pozornost nejen zmíněným bojem za očištění svého jména po nařčení ze spolupráce a donášení tajné komunistické policii, ale právě i soudními spory s Kaczyńským, předsedou polské vládnoucí strany PiS a nejmocnějším politikem v zemi.
Podle Walesy hnala Kaczyńského falešná statečnost
Kaczyński totiž žaloval Walesu za to, že na svém facebookovém účtu napsal, že Kaczyński, „hnaný falešnou statečností“ při letu delegace do Smolenska „vydal nařízení k přistání, i když věděl, že panuje špatné počasí, a způsobil tak leteckou katastrofu z 10. dubna 2010“.
Toto letecké neštěstí, při němž zemřela polská elita včetně prezidenta Lecha Kaczyńského, bylo jednou z největších tragédií v polských dějinách. Odvolací soud loni v červenci ponechal v platnosti rozsudek, který rozhodl, že Walesa se má Kaczyńskému omluvit za výroky, které mu připisovaly odpovědnost za katastrofu.
Nyní Walesa na konferencích a v rozhovorech burcuje proti populismu. Když se letos v srpnu slavilo založení nezávislého odborového hnutí Solidarita, vystoupil v gdaňských loděnicích, kde jeho politická kariéra započala.
„Lidé si dnes volí populisty a demagogy, protože jim slibují změnu… Populisté správně určili dnešní problémy, zvolili ale špatnou léčbu,“ řekl Walesa stovkám účastníků. „Musíme převzít iniciativu od populistů a demagogů a nahradit ji chytřejšími řešeními a lepšími strukturami,“ prohlásil muž, který v září oslavil 76. narozeniny a do žádného úřadu se prý již kandidovat nechystá.
Narážel tak pravděpodobně znovu na svého dlouholetého rivala Kaczyńského, jenž po roce 2015 začal v Polsku zavádět kontroverzní reformy zejména v justici, za což čelí kritice jak opozice, tak Evropské unie.
Walesa prý svůj životní úkol splnil
Oba rivalové jinak vnímají i historii. Polsko po roce 1989 bylo podle Kaczyńského založeno na chybném kompromisu mezi komunisty a liberálním křídlem Solidarity. Cílem reforem jeho strany je podle něj zbavit se zbytků komunistického dědictví. Walesa řekl, že vznik Solidarity v době existence komunistického státu byl podle něj největším vítězstvím v historii Polska.
Walesa nedávno podepsal otevřený dopis na podporu demokracie, který varuje před zneužitím pandemie covidu-19 vládami k prosazení nedemokratických kroků, podpořil také například novináře listu Le Monde v jejich snaze o záruku nezávislosti.
O Walesovi se ale mluvilo i v souvislosti s filmem Walesa: Člověk naděje. „Lech Walesa je podobně jako u nás Václav Havel symbolem pádu totalitního režimu. Oba byli ve vězení, oba dokázali burcovat davy. Andrzej Wajda je nejúspěšnějším polským režisérem všech dob a je tedy pochopitelné, že Walesův životní příběh do filmu převedl právě on. A udělal z něj divácky nejúspěšnější polský film roku,“ uvedl český distributor, když měl snímek v roce 2013 i tuzemskou premiéru.
„Já už jsem starý. Měl jsem životní úkol vést ostatní do stanice s názvem ‚svoboda'. Vrátit Polákům i jiným národům svobodu. A se zbytkem ať si už poradí sami – v demokracii. Hodně jsem věřil v demokracii. Že demokracie rychle nabídne dobrá řešení. Ukázalo se, že jsem se přepočítal. V demokracii to trochu trvá. A proto teď máme takovou situaci,“ řekl trochu hořce v rozhovoru pro ČT.
