Ve světě těch několik dní nemá obdoby. Jednou za pět let se desítky milionů voličů z často velmi odlišných zemí scházejí ve volebních místnostech napříč celým kontinentem a volí jeden společný parlament. Na tom se zatím nedokázal shodnout nikdo jiný než Evropané. Z Evropského parlamentu tak vytvořili zcela unikátní místo: jediný mezinárodně volený parlament na planetě.
Evropskou unii čeká společný svátek demokracie. Občané napříč 28 státy budou od čtvrtka do neděle vybírat 751 europoslanců. Pravidla voleb se napříč státy liší, dohromady však tvoří jedinečný celek.
Společné hlasování je přitom organizačně velmi náročným procesem. Volební pravidla respektují místní tradice a napříč zeměmi se tedy liší. Jedním z mála povinných prvků je, aby hlasy byly na mandáty přepočítávány poměrným způsobem. Přizpůsobit se tak musí především státy jako Velká Británie nebo Francie, které jinak pro volbu svých národních poslanců využívají většinové systémy voleb.
Celá řada dalších odlišností ale zůstává. Ve většině zemí se mohou o europoslanecký mandát ucházet všichni dospělí občané, to se týká například Německa, Švédska nebo Maďarska. V Česku je věková hranice pro možnost kandidovat 21 let, v Rumunsku 23 a v Itálii a Řecku tak mohou občané učinit nejdříve ve věku 25 let.
Dalším rozdílem mezi zeměmi je, že čeští nebo slovenští voliči v zahraničí nemohou své vlastní europoslance vybírat vůbec. Naopak ti estonští si mohou zvolit mezi volbou korespondenční, na ambasádě, či pomocí elektronického systému.
A zatímco například francouzské strany musí pro zisk mandátu na celostátní úrovni získat minimálně pět procent hlasů, žádné takové omezení neplatí v Nizozemsku či Německu. Ostatně tam pětiprocentní hranici po posledních volbách zrušil německý ústavní soud. Podobná stížnost na zrušení této uzavírací klauzule byla podána v roce 2014 i českému Ústavnímu soudu. Ten však stěžovatelům nevyhověl.
Strůjci i odpůrci Unie v jednom sále
Právě kvůli mezinárodnímu rozměru jsou v Evropském parlamentu už příliš malé i národní politické strany. Europoslanci z členských států se proto sdružují do politických frakcí na základě ideologie a politických názorů svých národních stran. Například ve společné socialistické skupině tak zasedají dánští nebo rakouští sociální demokraté spolu s těmi českými. Těchto skupin je v europarlamentu aktuálně celkem osm, a to od proevropské pravice přes zelené až po dvě protiintegrační frakce.
Dohromady evropští poslanci naplňují funkce Evropského parlamentu. Společně s Radou EU spolurozhodují v oblasti zemědělské politiky nebo vnitřního trhu. Evropský parlament dále musí vyslovit souhlas s unijním rozpočtem. V neposlední řadě europarlament dohlíží na činnost Evropské komise, které i vyslovuje důvěru. Parlament má právo komisi také vyslovit nedůvěru – k tomu ale v historii dosud nikdy nedošlo.
Samotná parlamentní jednání přitom nejsou vůbec jednoduchá. Na jednom místě se setkává 751 poslanců z různých stran a členských států. Kromě vlastních asistentů je jim proto k ruce i více než pět tisíc zaměstnanců parlamentního sekretariátu. Jenom překladatelé a tlumočníci tvoří čtvrtinu z nich.
Babylonská věž Evropského parlamentu
Právě jazyková bariéra je asi největší výzvou tohoto shromáždění. Evropská unie má hned 24 oficiálních jazyků: od němčiny a angličtiny přes češtinu nebo slovenštinu až po maltštinu či estonštinu. Přestože Evropská unie má celkem 28 členů, některé státy své oficiální jazyky sdílejí. Například úředním jazykem Kypřanů je řečtina a Rakušané se svými sousedy zase sdílejí němčinu.
Celkový počet unijních jazyků se nezmění ani po odchodu Velké Británie ze společenství. Jako úřední řeč totiž angličtinu používají ještě Irové a Malťané. Nebýt jich, hrozila by paradoxní situace. Oficiálním jazykem by přestala být právě angličtina, která slouží k vedení většiny neformálních setkání. Alternativou jsou pro neoficiální setkání a zákulisní jednání zejména němčina a francouzština.
Všechna oficiální zasedání jsou ale simultánně tlumočena do každého z unijních jazyků. Stejně tak jsou překládány i veškeré stěžejní dokumenty. Každý poslanec tak má právo vystupovat v jazyku svého státu. Podobně si všichni občané mohou přečíst všechny parlamentní zprávy či nové směrnice bez nutnosti znalosti cizí řeči.
Parlament ve třech státech a „létající cirkus“
Oficiálním sídlem Evropského parlamentu je francouzské starobylé město Štrasburk. Jeho ulice byly smutným svědkem francouzsko-německých válek 19. a 20. století. Například mezi lety 1871 a 1944 se ve vládě nad městem vystřídaly oba státy hned čtyřikrát.
Právě jako výsledek historického smíření sídlila od roku 1949 ve Štrasburku Rada Evropy, která dnes sdružuje 47 zemí. Instituce sice nemá s Evropskou unií formálně nic společného, její sál byl ale už od 50. let 20. století využíván i postupně se rodícím Evropským parlamentem. Když byl proto Štrasburk v roce 1992 prohlášen za oficiální sídlo unijního parlamentu, šlo pouze o formální potvrzení tehdejší praxe.
Jelikož ale parlament kromě jiného i kontroluje práci Evropské komise a rady ministrů sídlící v Bruselu, europoslanci se postupně rozhodli být více spojeni také s belgickou metropolí. Aktuálně se proto každý rok ve Štrasburku koná 12 společných zasedání. Jednání výborů ale probíhají v Bruselu, kde se v menšině případů schází i celé plénum. Parlamentní sekretariát navíc sídlí v půli cesty mezi oběma městy v Lucemburku. Pro logisticky náročné stěhování poslanců a úředníků mezi třemi městy se proto vžilo označení „létající evropský cirkus“.
Podle analýzy Evropského parlamentu z roku 2013 by přesídlením pouze do Bruselu mohla instituce ušetřit více než 100 milionů eur ročně (asi 2,6 miliardy korun). Tato částka činí přibližně 6 % ročního rozpočtu Evropského parlamentu. Řada evropských politiků proto považuje stěhování nejen za finančně, ale i zcela zbytečné.
Jakákoliv změna v současném systému ale vyžaduje změnu základních smluv, a tedy i společný souhlas všech členských zemí. Otázka je to citlivá ale i politicky, právě proto, že Štrasburk je jedním ze symbolů usmíření nejen Francie a Německa, ale i celé poválečné západní Evropy. Příležitostí pro tzv. Single Seat, jak se nazývá i iniciativa jediného sídla Evropského parlamentu, je podle některých komentátorů odchod Spojeného království z EU. Francouzi by mohli využít přiležitosti a netrvat na Štrasburku jako sídle parlamentu výměnou za přestěhování několika významných agentur z Londýna právě do Francie. Zatím ale nic nenasvědčuje tomu, že by ke změně mělo dojít.
Poslanci jsou si rovni, někteří ale rovnější
Pro konání voleb je zásadní rozdělení míst v Evropském parlamentu mezi členské státy. To vychází z počtu obyvatel jednotlivých zemí. Vůbec nejvíce europoslaneckých mandátů tak má zhruba osmdesátimilionové Německo, a sice 96. Naopak pouze šest europoslanců reprezentuje každý ze čtveřice nejmenších států – Estonsko, Kypr, Lucembursko a Maltu. Právě šest míst stanovuje Lisabonská smlouva jako minimum pro zastoupení jednoho státu.
Rozdíly v počtu obyvatel jsou však napříč unijními státy příliš velké. Reprezentace občanů jednotlivých zemí tak není stejnoměrná. Při přepočtu je vidět, že ve Spojeném království a Francii zastupuje jeden europoslanec více než 900 tisíc obyvatel. Naopak jeden maltský europoslanec reprezentuje pouze asi 80 tisíc obyvatel tohoto ostrovního státu. Rozdíl je tak více než jedenáctinásobný.
Česko ze současného systému spíše těží, reprezentace tuzemských voličů je čistě početně oproti unijnímu průměru lepší. Konkrétně jeden český europoslanec zastupuje průměrně o něco více než půl milionu obyvatel České republiky. Podobnou míru reprezentace mají například voliči ve Švédsku či Řecku.
Příležitost k úpravě současného systému nabízel už zmíněný brexit, a tedy i uvolnění dosud britských mandátů. Už v červnu loňského roku Evropský parlament rozhodl o svém zúžení ze 751 na 705 křesel. Zatímco část britských mandátů měla být ponechána neobsazená pro případné nové členy Unie, zbylých 27 bylo přerozděleno s úmyslem dosažení větší rovnováhy reprezentace napříč unií.
Nově tak měli být relativně nejméně zastoupeni Němci – na každého europoslance největší unijní země by připadalo asi 860 tisíc obyvatel. Původně jedenáctinásobný rozdíl v zastoupení by se tak snížil přibližně na desetinásobný. Odchod Velké Británie byl ale v dubnu odložen až za datum evropských voleb. Občané napříč Unií včetně Spojeného království proto znovu vybírají 751 europoslanců. Na alespoň částečné narovnání zastoupení jednotlivých států si tak Unie zatím musí počkat.
Hledání evropských voličů
Evropský parlament ovšem čelí i dalším výzvám. Jednou z těch zásadních je nízký počet unijních občanů, kteří se evropských voleb účastní. Už od prvních voleb do Evropského parlamentu v roce 1979 jich totiž každých pět let přichází k volebním urnám vždy o něco méně.
I z toho důvodu se ve veřejném prostoru pro evropské volby zažilo označení tzv. voleb druhého řádu. Tedy takových, kterým voliči nepřikládají příliš velkou důležitost. Kromě nižší volební účasti v nich voliči i více experimentují a volí méně známé či zavedené strany.
K zatím posledním evropským volbám tak dorazilo historicky vůbec nejméně unijních občanů, pouze 42,6 procenta. Volební účast snížily zejména státy bývalého východního bloku, když z nich jediní Litevci překonali unijní průměr. Například v České republice přišlo k urnám pouze 18,2 procenta oprávněných voličů. Nižší už byl zájem voličů jenom na Slovensku, kde k volbám dorazilo 13,1 procenta voličů.
Evropský parlament je jediným přímo voleným tělesem v rámci unijních institucí. Z hlediska jeho legitimity je tedy důležité, aby se volební účast navýšila a výsledek tak lépe odrážel nálady občanů celého uskupení. Před letošními volbami proto Evropský parlament vede masivní kampaň napříč Unií s názvem „Tentokrát budu volit“. V rámci ní informuje nejenom o významu voleb do Evropského parlamentu, ale organizuje také dobrovolníky, kteří povědomí o volbách rozšiřují. Organizátoři si pochvalují, že už nyní se mediální pokrytí eurovoleb oproti předchozímu hlasování v roce 2014 zdvojnásobilo.
K účasti v evropských volbách vyzvali ve společném prohlášení také prezidenti členských států Unie včetně Miloše Zemana. „Jste to vy, evropští občané, kdo rozhodne, jakým směrem by se měla Evropská unie vydat,“ uvedli. Celkem 21 prezidentů se zároveň vyslovilo pro evropskou integraci a silnou Evropskou unii.
