Devadesát let od popravy získal ve středu na lipském hřbitově skutečný hrob levicový nizozemský dělník Marinus van der Lubbe, který se přihlásil k zapálení Říšského sněmu v únoru 1933. Společnost Paula Benndorfa, která pečuje o hřbitovy a pamětní místa a která stojí za určením přesného místa uložení van der Lubbeho ostatků, to označila za splacení velkého dluhu. Rodina popraveného nicméně usiluje o návrat ostatků do holandského Leidenu, kde se 13. ledna 1909 narodil.
„Německo učinilo maximum toho, co mohlo. A jsme za to vděční. K plné rehabilitaci Marinuse nám však chybí přenesení ostatků do vlasti,“ řekl Patrick Onel, který je vnukem van der Lubbeho bratra. „Tady v Lipsku má hrob, protože zde byl popraven. Neleží zde proto, že si to přál. Naše rodina si tak přeje návrat ostatků do Leidenu,“ dodal Onel, který žije v Amsterdamu.
Van der Lubbe byl 10. ledna 1934 popraven gilotinou a následně pohřben v Lipsku do anonymního hrobu. Na hřbitově měl doposud pamětní kámen, ale díky Společnosti Paula Benndorfa nyní památník stojí na místě skutečného hrobu. Na místě je nově také informační tabule, která vysvětluje van der Lubbeho osud.
„Dnes (ve středu) je to poprvé od popravy, kdy Marinus van der Lubbe má svůj hrob. A my o tento hrob budeme pečovat,“ prohlásil předseda spolku Alfred E. Otto Paul. „Splatili jsme mu dluh,“ řekl další člen spolku Volker Külow. Ten van der Lubbeho označil za jednu z prvních obětí nacistického režimu. Dodal, že van der Lubbe se právní rehabilitace dočkal teprve nedávno, a to až na konci roku 2007.
Van der Lubbeho ostatky prošly analýzou DNA
Říšský sněm vzplál večer 27. února 1933 a přímo v budově zadržela policie van der Lubbeho – sympatizanta krajní levice, který se přiznal, že požár sám založil. Soud v Lipsku ho pak v prosinci 1933 odsoudil k smrti na základě zákona, který byl vydán až po činu a který umožnil vlastizradu ve spojení se žhářstvím potrestat smrtí. Čin, který dodnes vyvolává řadu otázek, zneužil nacistický režim Adolfa Hitlera k uchvácení moci nad Německem.
Jednou z nevyjasněných věcí podle Külowa zůstává, zda van der Lubbe za požárem opravdu stojí a zda jednal sám. Díky loňské exhumaci ostatků a jejich analýze se podařilo najít místo skutečného pohřbení. Analýza DNA pak potvrdila, že v hrobě je opravdu van der Lubbe.
Ihned po loňské exhumaci si Otto Paul i bez analýzy DNA byl jistý, že jsou ostatky mladého Holanďana. „Kosti, které jsem osobně exhumoval, jsou beze vší pochybnosti ostatky Marinuse van der Lubbeho,“ řekl tehdy ČTK.
Vzhledem k van der Lubbeho chování během procesu, kdy byl apatický a kdy se nedokázal soustředit a souvisle hovořit, se spekulovalo o tom, že byl pod vlivem drog a že byl vystaven mučení. Toxikologický průzkum a podrobné ohledání ostatků, jak vysvětlil Carsten Babian z Univerzity Lipsko, ale nic takového neukázaly.
Babian nicméně poznamenal, že devadesát let po smrti lze takové důkazy najít jen obtížně. „Vzhledem k dlouhé době mezi úmrtím a exhumací jsou procesy rozkladu vysoce pravděpodobné, proto nelze přítomnost farmak potvrdit, ani zcela vyvrátit,“ uvedl.
Vyvrácen byl naopak dříve rozšířený názor, že tělo bylo pohřbeno do dvojnásobné hloubky, aby se předešlo jeho pozdějšímu vykopání. Exhumace ukázala, že ostatky ležely ve standardní hloubce dvou metrů.
„Nevíme sice vše, ale dozvěděli jsme se mnoho nového. Ostatní už se možná nikdy nedozvíme,“ řekl Onel. „Pro nás je ale důležité, že pravda vyplavala na povrch. Víme, že Marinus van der Lubbe nebyl žádný zaostalý idiot, ale že to byl kulturní člověk, který například plánoval knihovnu pro děti,“ dodal Onel.
Hrob má nezvykle tři data
Středeční piety v Lipsku se zúčastnil také nizozemský umělec Ronnie Sluik, který je spoluautorem původního památníku. „Nechci o Marinusovi hovořit jako o žháři, ale jako o člověku,“ řekl. Poznamenal, že památník, který je nyní na místě skutečného pohřbení ostatků, má podobu pískovcového kvádru podobného tomu, z jakých byla postavena budova Říšského sněmu.
„Van der Lubbe je nyní na lipském hřbitově zřejmě jediný, kdo má na hrobě tři data. Jsou to datum narození, den zapálení Říšského sněmu a den popravy,“ řekl. Jako další zajímavost poukázal na chybu, které se kameník dopustil, když německé slovo schlechtes (špatný) v části van der Lubbeho básně Schönheit, Schönheit (Krása, krása) na boku památníku vytesal jako slechtes.
Hitlerovi, který v době požáru byl již říšským kancléřem, incident posloužil jako záminka ke zrušení základních občanských práv a k pronásledování odpůrců nacistického režimu, zejména komunistů. Právě těm byla odpovědnost za žhářství přičítána. Před soudem následně vedle van der Lubbeho stanula ještě trojice bulharských komunistů s jejich německým kolegou Ernstem Torglerem, ty ale soud pro nedostatek důkazů nakonec osvobodil, což nepodpořilo tvrzení nacistů o chystaném rudém puči.
