Před devíti měsíci přežívala Olha Tymošenková v rozstříleném paneláku v Makarivu v zimním oblečení, dnes už se tu dá „jakž takž“ bydlet. Část oprav zafinancoval stát, něco si řešila sama. Zpravodaj ČT na Ukrajině David Borek v Makarivu zjišťoval, jak se vyvíjí obnova poničeného města i lidských životů.
„Stát nám zaplatil instalaci oken a rekonstruoval střechu. Ostatní věci se snažíme opravit za své peníze,“ přibližuje Tymošenková. Sama si tak provizorně zakryla balkon a zakytovala díry po střelách.
Jenže i tak má v bytě jen čtrnáct stupňů. Čtyři hodiny denně nejde elektřina, nedá se topit. Po stěnách se šíří plíseň. Dvanáctiletá dcera Marina proto spí u příbuzných. „Je tu na ni v bytě příliš chladno. A také se u ní projevil strach po tom, co jsme tu zažily,“ říká Tymošenková.
Ona sama tak pendluje mezi svým poloprázdným bytem a příbuznými. „Hlavní je to, co nám zůstalo. A jsou lidé, kteří nemají nic. To je velmi těžké. Začínat z ničeho. Staří lidé například. Ale my to zvládneme, vydržíme. Jsme Ukrajinci,“ zdůrazňuje.
Uplynulý rok v jejím životě ukazuje, že ani osvobozením pro Ukrajince nic nekončí, říká zpravodaj Borek. Když utichnou boje, začíná jim další bitva: jak obnovit své domovy a své životy.
Nejvýraznější stopy války se dají odstranit poměrně rychle. Na hlavní ulici v desetitisícovém Makarivu už nestojí vrak ruského tanku. A rozstřílená auta u mostu v nedaleké Irpini byla odklizena na odstavnou plochu u lesa.
Daleko pomalejší je obnova infrastruktury. Například do čtvrtmilionového Černihivu se z Kyjeva musí jezdit po blátivé cestě, přes pontonový most. Velké množství staveb zůstává v troskách.
„Je to pro nás velká zkouška. K tomu musíte přidat útoky na energetickou soustavu, výpadky tepla a elektřiny. Činí to život nesmírně složitým. Ale zatím jsme v této zkoušce obstáli. Nemáme jinou volbu. Neopustíme svou zem,“ řekl mluvčí teritoriální obrany Kyjevské oblasti Dmytro Kulibaba.
