Vyjednavači EU a Spojeného království před měsícem oznámili, že se jim podařilo dosáhnout shody na značné části textu „rozvodové dohody“. Výrazného posunu dosáhli zejména v otázce podoby tzv. přechodného období. Oba hlavní vyjednavači, David Davis i Michel Barnier, to označili za „rozhodující krok v procesu brexitu“. Co se pod termínem přechodné období skrývá? Jaké jsou jeho klíčové body? A proč vzbuzuje tolik kontroverzí?
Přechodným obdobím se dohoda zabývá ve své čtvrté části s názvem Transition, v článcích 121–126. Ve zkratce se jedná o opatření, o které požádal Londýn a o které velmi stál. Jeho cílem je usnadnit zemi přechod ze statutu plnohodnotného člena EU k odlišné podobě budoucích vztahů (jež však zatím stále ještě nebyla dohodnuta) a poskytnout dostatek času na uzavření dohody upravující budoucí rámec vzájemných britsko-unijních vztahů.
Všeobecně se předpokládalo, že by ke shodě na přechodném období mělo dojít nejpozději do března 2018, jinak by firmy již musely začít implementovat pohotovostní plány pro variantu tzv. pádu z útesu (cliff-edge neboli no-deal brexit), tedy brexitu bez předem dojednané dohody.
Konec na Silvestra 2020?
Přechodné období tak bude překlenovací fází mezi formálním odchodem Británie z EU na straně jedné a dnem, kdy začne platit nová podoba britsko-unijních vztahů (což by mělo být nejspíše na začátku ledna 2021), na straně druhé. Jinými slovy, potrvá od 29. března 2019 do 31. prosince 2020.
Současný návrh znění dohody o vystoupení zatím neobsahuje žádný mechanismus, s jehož pomocí by bylo možné přechodné období prodloužit. Taková potřeba však může teoreticky vyvstat, vezmeme-li v úvahu nesmírnou komplexitu vzájemných vztahů, jejichž podobu bude třeba vyjednat během velmi omezeného časového rámce.
Vyloučeny nejsou ani potenciální problémy s ratifikací dohody, jak ostatně nedávno ukázaly komplikace doprovázející ratifikaci Komplexní hospodářské a obchodní dohody (Comprehensive Economic and Trade Agreement, CETA) mezi EU a Kanadou.
Na straně druhé se EU i VB budou chtít prodloužení přechodného období velmi pravděpodobně vyhnout – britská vláda už jen proto, že zemi v roce 2022 čekají parlamentní volby a Konzervativní strana by v případě prodloužení přechodného období čelila tvrdé kritice za to, že se jí zatím nepodařilo brexit dotáhnout do zdárného konce.
Co zůstane a co se změní
Co se tedy zatím podařilo v otázce přechodného období vyjednat? Británie během oněch 21 měsíců zůstane součástí celní unie a vnitřního trhu EU se všemi jeho čtyřmi svobodami. Pro zemi budou rovněž platit veškerá nynější evropská pravidla a bude i nadále finančně přispívat do rozpočtu EU.
Občané ostatních zemí EU, kteří do Velké Británie přicestují během přechodného období, se budou těšit stejným právům a zárukám jako ti, kteří zde v současnosti již žijí a pracují. Identický princip se vztahuje i na britské expaty žijící v ostatních zemích EU. Země bude rovněž podléhat jurisdikci Soudního dvora EU v záležitostech dotýkajících se evropského práva a občanů z ostatních členských zemí EU a zůstane součástí společné rybářské politiky EU, včetně kvót pro objem výlovu.
Současně však – a to je zcela zásadní rozdíl v porovnání se současným stavem – nebude již zastoupena v jednotlivých institucích a orgánech EU, takže nebude moci ovlivňovat rozhodovací procesy v EU (s výjimkou několika málo, velmi omezených oblastí, jako jsou kupříkladu rybářské kvóty). Spojené království bude rovněž moci začít vyjednávat, podepisovat a ratifikovat vlastní nové obchodní dohody se třetími zeměmi. V platnost nicméně budou moci vejít až po skončení přechodného období. Zároveň Británie zůstane i nadále součástí stávajících obchodních dohod EU s ostatními zeměmi.
Jak lze vidět, zatímco v některých ohledech bylo požadavkům Velké Británie vyhověno (možnost uzavírat dohody se třetími zeměmi), v jiných ohledech musela učinit významné ústupky (nevynětí ze společné rybářské politiky, jurisdikce Soudního dvora EU).
Velkou koncesí ze strany Britů byl také souhlas s aplikací stávajících práv i na nově příchozí občany z ostatních zemí EU, kteří do země přicestují během přechodného období. Vláda Theresy Mayové totiž od počátku požadovala výrazné omezení imigrace již během přechodného období. Původně rovněž chtěla, aby přechodné období trvalo dva roky a platilo tedy až do jara 2021. Ústupky ze strany Britů jsou motivovány snahou dosáhnout co nejlepší a nejvýhodnější dohody o budoucích vztazích. Ta je pro ně stěžejní a podoba přechodného období zůstává v tomto ohledu sekundární.
Brexit pouze podle jména?
Ustanovení o přechodném období vyvolala ve Velké Británii vlnu kritiky. Řadu konzervativců jen utvrdila v jejich přesvědčení, že se nejedná o brexit, ale tzv. o „brexit pouze podle jména“ (Brexit in Name Only, BINO), kdy se z ostrovního království během přechodného období stane vazalský stát EU.
Výrazné kontroverze vzbuzuje zejména pokračující zapojení země do společné rybářské politiky EU. Dohodu ostře kritizuje skotský rybářský průmysl a i skotská první ministryně Nicola Sturgeonová obvinila Theresu Mayovou a její vládu z toho, že skotské rybářství „nevídaným způsobem zaprodala“.
Nigel Farage, bývalý předseda Strany nezávislosti Spojeného království (UKIP), na protest proti tomu demonstrativně vyhodil do Temže několik přepravek s mrtvými rybami. Současná podoba přechodného období je totiž v přímém rozporu s původními sliby britské vlády, která prostřednictvím Michaela Govea, současného ministra pro životní prostředí a jedné z ústředních postav tábora „Leave“ během předreferendové kampaně, několikrát opakovaně přislíbila, že společná rybářská politika se na Británii od konce března 2019 již vztahovat nebude a země si tak bude moci s ostatními přímořskými státy, jako je kupříkladu Norsko, Island či EU, samostatně vyjednávat přístup do jejich pobřežních vod.
Pro úplnost doplňme, že téma společné rybářské politiky budí kontroverze dlouhodobě. Ačkoli rybářský průmysl tvoří jen malé procento britského HDP (konkrétně cca 0,05 %), má obrovský regionální význam v oblastech, jako je například Cornwall, severovýchodní Skotsko či Shetlandy, kde představuje významný prvek místní ekonomiky a neoddělitelnou součást tamní kulturní identity.
Nic není dohodnuto, dokud není dohodnuto vše
Shoda na přechodném období je dobrou zprávou pro britskou ekonomiku, obchodní kruhy, firmy, ale i pro občany z jiných členských zemí EU žijící, pracující a studující v Británii, a stejně tak i pro Brity žijící v jiných státech EU. Všem totiž poskytuje větší míru stability a jistoty s ohledem na kontinuitu právního rámce. Ovšem pouze za předpokladu, že vstoupí v platnost dohoda o odchodu z EU.
V souladu s principem „nic není dohodnuto, dokud není dohodnuto vše“ (anglicky nothing is agreed until everything is agreed) totiž bude přechodné období platit jenom tehdy, podaří-li se schválit dohodu o odchodu jako celek. To však zdaleka ještě není jisté, neboť v jejím návrhu se i nadále vyskytuje řada kontroverzních, nevyřešených (nebo ne zcela vyřešených) bodů – namátkou například mechanismy řešení problémů, ochrana dat, kriminální a policejní záležitosti, zásada vzájemného uznávání apod.
Nejméně vyřešeným tématem zůstává i nadále otázka hranice mezi Severním Irskem a Irskem, a to i přesto, že i v ní došlo ke značnému posunu. Británie se zavázala k tomu, že pakliže/dokud se nepodaří nalézt žádné jiné řešení, bude ve snaze neohrozit Velkopáteční dohodu z roku 1998 garantovat, že mezi Irskem a Severním Irskem nevznikne tzv. tvrdá hranice, a Severní Irsko tak zůstane součástí jednotného trhu a celní unie.
Tato pojistka (v angličtině backstop) představovala klíčovou součást politické dohody, na jejímž základě se brexitová vyjednávání v polovině prosince minulého roku posunula do druhé fáze. Pro Velkou Británii nicméně toto řešení stále zůstává velmi problematickým, a proto se v současné době podoba hraničního režimu intenzivně řeší.
Ratifikační proces
Půjde-li vše hladce, pak by dohoda o vystoupení měla být finálně dojednána nejpozději do října 2018 tak, aby zbyl dostatek času na její ratifikaci a mohla začít platit od 30. března 2019. Jak bude ratifikační proces vypadat? Dohodu po souhlasu obou komor britského parlamentu ve Westminsteru a Evropského parlamentu, který ji bude schvalovat prostou většinou, bude muset schválit Rada EU kvalifikovanou většinou.
Pro návrh tedy bude muset hlasovat nejméně 72 % členů Rady (tedy min. 20 členských zemí EU) zastupujících minimálně 65 % obyvatel EU27 (tedy min. zhruba 280 milionů obyvatel). Ač mnozí čeští odborníci vytrvale tvrdí opak, nebudou s dohodou muset vyjádřit souhlas jednotlivé národní ani regionální parlamenty.
Pro úplnost však na závěr dodejme, že zcela jiná situace nastane při schvalování dohody o budoucích vztazích mezi Británií a EU. Tato dohoda bude s největší pravděpodobností vyjednávána na základě článku 218 Lisabonské smlouvy (tedy nikoli na základě čl. 50 jako dohoda o vystoupení), takže ji bude muset opět schválit nejen Evropský parlament a Rada EU (tentokrát ovšem jednomyslně), ale projde i ratifikačním procesem v jednotlivých členských zemích EU.
Mgr. Monika Brusenbauch Meislová, Ph.D., působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Výzkumně se dlouhodobě věnuje britské politice a problematice vztahů Velké Británie a Evropské unie.
