Sňatek z rozumu spojil vzdálené národy do jednoho státu. Před sto lety vznikla „Jugoslávie“

Jedním ze států, který vznikl po první světové válce díky rozpadu habsburské říše, bylo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Společný stát Jihoslovanů (odtud pozdější název Jugoslávie) vznikl přesně před sto lety, 1. prosince 1918. Národy sice spojoval stejný či podobný jazyk, ale historicky, ekonomicky, nábožensky i kulturně si byly hodně vzdálené.

Na začátku první světové války se Rakousko-Uhersko domnívalo, že boj se Srbskem bude rychlý a s jednoznačným výsledkem. Srbové se ale postavili na odpor a brzy dosáhli několika vítězství, na čas se dokonce boje přenesly na území habsburské monarchie. Úspěchy povzbudily srbskou vládu k větším ambicím.

Už v srpnu 1914 předseda vlády vyhlásil za válečný cíl Srbska vytvoření „jednoho silného jihozápadního slovanského státu“ zahrnujícího Srby, Chorvaty a Slovince. Do té doby se přitom snahy soustředily jen na připojení částí sousedních zemí, které obývali Srbové. 

Plán na spojení pravoslavných Srbů s katolickými Chorvaty a Slovinci – o kterém se v deklaraci mluvilo jako o „osvobození a sjednocení všech našich nesvobodných bratrů“ – však nevznikl z nadšení, ale pragmatismu. Srbsko totiž o spojení uvažovalo především jako o rozšíření svého státu o nová území. Země měla být i nadále centralizovaná a pod srbskou nadvládou.

Vojáci srbské armády v roce 1914
Zdroj: ČTK/Sueddeutsche Zeitung Photo

Čechoslovakismus jako vzor

Už v listopadu 1914 fakticky vznikl Jihoslovanský výbor, tvořený hlavně politiky z Chorvatska, Slovinska a Bosny. Věřili v rozbití Rakousko-Uherska a vytvoření nezávislého jihoslovanského státu. Výbor úzce spolupracoval s Tomášem Garriguem Masarykem a inspirován ideou československého národa prosazoval teorii existence jihoslovanského národa o třech větvích – chorvatské, slovinské a srbské. Na rozdíl od srbských představ to však mělo být spojení rovnoprávných celků.

I když v tu dobu Chorvaté a Slovinci ještě umírali za císaře a Srbsko stálo proti nim, začal přechod Slovanů od Habsburků na druhou stranu, který hrál v posilování teorie o jihoslovanské jednotě velkou roli. Během války se do srbského vojska nebo spojeneckých armád zapojilo na sto tisíc Srbů, Chorvatů a Slovinců z habsburské monarchie.

V roce 1918 už bylo Rakousko-Uhersko válkou zcela vyčerpané. Den po vzniku Československa, 29. října 1918, vyhlásil záhřebský sněm Dalmácii, Chorvatsko a Slavonii za nezávislý stát. Ten měl vzápětí vstoupit do nového „Státu Slovinců, Chorvatů a Srbů“, bez ohledu na hranice Rakousko-Uherska. Dalším krokem pak mělo být spojení tohoto státu se Srbskem a Černou Horou.

Král SHS Alexandr I. Karadjordjevič s prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem na projížďce v Lánech v roce 1922
Zdroj: ČTK

Velmoci neuznaly nový stát, existoval jen měsíc

Nový stát ale na rozdíl od Československa nebo Polska nechtěly velmoci uznat. Státy Dohody totiž věděly o rozporech mezi představami Srbska a Jihoslovanského výboru o podobě státu a žádaly, aby se obě strany dohodly. Nastalého chaosu využila Itálie a začala obsazovat části slovinského a chorvatského území. Nový stát se tomu nebyl schopný bránit.

V zemi proto sílilo volání po rychlém spojení se Srbskem, protože jen srbská armáda měla sílu zabránit další anexi území a zastavit anarchii. Na dohodu tlačily také velmoci. K Srbsku se mezitím přiklonila Černá Hora (také v jejich případě se mluvilo o dvou částech jednoho srbského národa) a další oblasti odtržené od Uher.

Zvažované „federální“ uspořádání Srbové vytrvale odmítali. Zprávy o prohlubující se krizi a postupu italské armády do vnitrozemí nakonec přinutily záhřebskou delegaci ke kapitulaci. Přistoupila na to, že nový stát bude monarchií v čele s dynastií Karadjordjevičů, i na požadavek, že země bude jednotná a centralizovaná.

Jeden národ o třech větvích

Stát Slovinců, Chorvatů a Srbů tak po pouhém měsíci zanikl a 1. prosince 1918 následník trůnu Alexandr Karadjordjevič v zastoupení srbského krále Petra v Bělehradě oficiálně vyhlásil ustavení Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Ještě ten den vstoupila srbská vojska do Záhřebu a postupně obsadila většinu jihoslovanských oblastí, které dříve patřily rakousko-uherské monarchii.

Nový stát byl představován jako země jednoho jihoslovanského (jugoslávského) národa o třech větvích – srbské, chorvatské a slovinské. Černohorci a Makedonci byli v této době ještě pokládáni za Srby, bosenští muslimové jen za náboženskou skupinu a o ostatních národech, například o Albáncích, se nemluvilo vůbec.

Mapa Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (již označeno jako Jugoslávie) z roku 1919
Zdroj: Wikimedia Commmons

Vznik společného státu pomocí fikce o jednotném národu nebyl pro nikoho vysněným cílem, byl vynucený okolnostmi. Srbové, Chorvaté a Slovinci už tehdy byli moderními národy, kvůli vnitřní i mezinárodní situaci však bylo udržení vlastní státnosti schopné pouze Srbsko. To také na spojení nejvíc získalo.

Zčásti se tím například vyřešila srbská národní otázka a staleté úsilí o osvobození a sjednocení srbského národa, který byl rozdělen mezi několik států. Výhodné to pro Srbsko bylo i politicky a ekonomicky, protože získalo nové území a trhy i přístup k surovinám.

Chorvaté a Slovinci se zase díky novému státu vymanili z rakouské, maďarské a italské nadvlády. Chorvaté sice zpočátku protestovali a vznik státu označovali za neústavní, protože ho neschválil jejich sněm, ale jen rada v Záhřebu, v dané situaci ale jiné řešení reálné nebylo. Na vlastní stát zatím pomýšlet nemohli.

V Bělehradu vládlo přesvědčení, že Srbsko draze zaplatilo za vítězství, tudíž má právo utvářet osudy nového státu podle svého, aniž by se zvlášť ohlíželo na Chorvaty, kteří byli ještě včera jeho ,nepřítelem'.
Jože Pirjevec
historik

Nevyřešenou otázkou zůstávalo vnitřní uspořádání nového státu. I v tom však měli výhodu Srbové, jako jediní totiž měli fungující státní instituce a bezpečnostní aparát. Srbsko mělo pocit vítěze a považovalo Chorvatsko a Slovinsko za osvobozené země, které mu mají být vděčné. Srbsko odmítalo federativní uspořádání nebo autonomii některých regionů a později prosadilo centralistickou koncepci jednotného státu se svou faktickou nadvládou.

Mocenskému monopolu však chyběla autorita. Idea jihoslovanství totiž nebyla dlouho přijímaná ani lidmi, ani politiky. Neustále se projevovalo, že se sjednocení různorodých národů a oblastí uskutečnilo shora, bylo kompromisem politiků a bylo spíše vynucené obavami z anarchie než přáním národů.

Rozpolcená země

Na mapě Evropy tak v roce 1918 vznikla nová a rozlehlá země, která však byla navzdory zdůrazňované jednotě hluboce rozpolcená. Spojila se v ní území dříve ovládaná Habsburky, Německem, Itálií, Osmanskou říší a dalšími, s odlišnou kulturou, historií, náboženstvím a ekonomickou úrovní.

Srbové tvořili třetinu obyvatel nového státu, Chorvaté více než pětinu a Slovinci necelou desetinu. Zatímco Srbové a Makedonci vyznávali pravoslaví, Chorvaté a Slovinci se hlásili ke katolické církvi a Bosňáci, Albánci a Turci k islámu. Početná byla i německá a maďarská menšina. Etnické, národnostní a náboženské hranice nijak neodpovídaly územním hranicím.

I když vláda podepsala dohodu o ochraně menšin, jejich práva zůstala jen na papíře. Například Makedonce stát označoval za „jižní Srby“ (v Bulharsku zase za „západní Bulhary“ a v Řecku za „slovanské Řeky“) a stejně jako Albánci byli násilně posrbšťováni. Muslimové zase byli prohlášeni za „Srby muslimské víry“. A Maďaři byli rovnou zbaveni občanských práv.

Některé části země byly osídleny národnostně jednotně (Slovinsko, část Chorvatska, střední Srbsko), jiné ale byly národnostně velmi promísené (Bosna a Hercegovina, Makedonie a Vojvodina). Rozdíly ve vyspělosti byly obrovské – například podle sčítání obyvatel z roku 1921 bylo ve Slovinsku negramotných jen 9 procent lidí, zatímco v Makedonii 84 procent. I proto se v prvních volbách volilo pomocí kuliček.

Přelidněný venkov sotva uživil sám sebe

Království zabíralo skoro 250 tisíc kilometrů čtverečních (zhruba jako nynější Velká Británie). Polovinu plochy ale tvořily lesy a neúrodné oblasti, na obdělávaných pozemcích se lidé tísnili a půda sotva stačila na základní obživu. Mohly za to i zaostalé postupy a technika, na jihu byl ještě běžný dřevěný pluh. Společnost ovládaly hluboce zakořeněné pověry.

V zemi žilo 12,5 milionu obyvatel. Průměrný věk dosahoval jen 45 let, vysokou úmrtnost vyvažovala vysoká porodnost. Zatímco venkov byl velmi hustě zalidněný, ve městech žilo jen 14 procent obyvatel, a to ještě převážně v malých sídlech. Pouze Bělehrad a Záhřeb měly přes sto tisíc obyvatel, významná byla také slovinská Lublaň.

V oběhu bylo jen minimum peněz. Naopak dluh státu v zahraničí byl obrovský, především Srbsko a Černá Hora se totiž zadlužily kvůli válce a výstavbě železnic. Stát také vydával enormní množství peněz na byrokracii a armádu. Ekonomika země stála na zemědělství a vývozu surovin nebo jednoduchých výrobků, jedinou vyspělejší částí monarchie bylo Slovinsko.

Skutečná jednota se nikdy nenaplnila

Napětí mezi jednotlivými částmi země se nepodařilo nikdy zcela odstranit. Vybudovat jednotný stát z různorodého království se marně pokoušel také následník a od roku 1921 panovník Alexandr. Ten v roce 1929 převzal moc a zavedl svou osobní diktaturu. Stát se pak přejmenoval na Jugoslávii.

Alexandrovy snahy o vnucení jugoslávské identity kulturně, nábožensky i národnostně rozděleným poddaným ale nevyšly. Zejména Chorvaté požadovali více práv a jejich radikální část, sdružená v organizaci Ustaša, neváhala sáhnout ani k násilí a nakonec v říjnu 1934 i k vraždě panovníka. Jugoslávie žila ještě sedm let, než se z ní po německém útoku vyčlenil loutkový fašistický chorvatský stát a o zbytek se podělily Německo, Itálie, Bulharsko a Maďarsko.

Po druhé světové válce byla Jugoslávie obnovena, ovšem už jako republika ovládaná komunisty a Josipem Brozem Titem. Ten se brzy rozešel se sovětskými představami a snažil se lavírovat mezi Východem a Západem až do své smrti v roce 1980. Napětí ale nikdy nezmizelo a v 80. letech sílily po desetiletí tlumené vášně znovu. Po pádu železné opony vyústily v krvavé války a v rozpad Jugoslávie, z níž vzniklo v letech 1991 a 1992 několik nových států.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Svět

Volný Hormuz, konec americké blokády. USA a Írán prý míří k dohodě

Spojené státy a Írán jsou blízko podpisu dohody o prodloužení příměří o dalších šedesát dní. S odvoláním na amerického představitele to píše server Aixos. Předběžná dohoda by měla umožnit znovuotevření Hormuzského průlivu a povolit Íránu neomezeně vyvážet ropu. Jednání o jaderném programu by pokračovala. Dohoda podle íránské agentury Tasním zahrnuje ukončení války na všech frontách, včetně Libanonu.
včeraAktualizovánopřed 5 hhodinami

„Šokující ruský raketový teror,“ zní z Evropy po masivním úderu na Kyjev

Ukrajinské hlavní město Kyjev zažilo v noci největší ruský vzdušný útok za nejméně rok. Úřady hovoří o čtyřech obětech, sto lidí napříč zemí utrpělo zranění. Podle ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského Rusové vyslali 600 dronů a 90 raket včetně hypersonické střely středního doletu Orešnik, jež zasáhla město Bila Cerkva. Kyjevský starosta Vitalij Klyčko uvedl, že údery způsobily požár v jedné ze škol. U jiné školy podle něj zablokovaly vchod do krytu. Některé evropské státy ruské údery ostře odsoudily. Ukrajina v noci útočila na vojenské objekty v Rusku.
03:37Aktualizovánopřed 5 hhodinami

Gumové projektily a slzný plyn. Turecká policie vtrhla do centrály hlavní opoziční strany

Turecká policie za použití slzného plynu a gumových projektilů vtrhla do ústředí hlavního opozičního uskupení – Lidové republikánské strany (CHP), aby z budovy dostala sesazené vedení strany, sdělil agentuře Reuters svědek. Soud v Ankaře ve čtvrtek zrušil výsledky vnitrostranických voleb z roku 2023. Předsedu Özgüra Özela má podle soudu nahradit jeho předchůdce Kemal Kilicdaroglu. Úřady později nařídily vyhostit vedení strany z ústředí v Ankaře.
před 7 hhodinami

Při útoku na vlak v Pákistánu zahynuly desítky lidí

Nejméně 24 lidí přišlo o život a dalších asi padesát utrpělo zranění při bombovém útoku na vlak s vojáky v provincii Balúčistán v jihozápadním Pákistánu. S odvoláním na nejmenovaného vysoce postaveného představitele to uvedla agentura AFP. Nálož explodovala, když vlak projížděl městem Kvéta, které je správním centrem provincie.
09:28Aktualizovánopřed 10 hhodinami

Toxická nádrž v Kalifornii se rychle přehřívá, platí stav nouze

Záchranné týmy v okrese Orange County v jižní Kalifornii závodí s časem, aby zabránili úniku nebezpečné chemikálie z přehřáté nádrže. Podle úřadů nadále hrozí i katastrofální exploze. Z okolí se muselo evakuovat 50 tisíc obyvatel, napsala americká stanice CNN. Někteří obyvatelé hlásili podrážděné dýchací cesty či závratě. Kalifornský guvernér Gavin Newsom vyhlásil v okrese stav nouze.
09:21Aktualizovánopřed 13 hhodinami

VideoV Pobaltí se množí incidenty s drony, vysvětlení příčin se rozchází

V Pobaltí se množí incidenty, kdy na území tamních států přilétají kromě ruských i ukrajinské dálkové drony. Na politické scéně to vzbuzuje značný rozruch – v květnu kvůli tomu padla i lotyšská vláda. Liší se vysvětlení, proč k tomu dochází. Zatímco Kyjev se omlouvá, že na jeho stroje Rusové elektronicky útočí, Moskva baltské země obviňuje, že z nich Ukrajincům umožňují startovat. Ty to odmítají s tím, že podobné dezinformace jsou výsledkem ruské nervozity po rozsáhlých ukrajinských dronových náletech na Moskevskou oblast z předešlého víkendu. „Jedná se o záměrně nepravdivé informace,“ říká ředitel lotyšského Centra krizového managementu Arvis Zile, podle kterého Rusko pokračuje v informační kampani.
před 14 hhodinami

Tajná služba blízko Bílého domu zabila osobu, která střílela na její stanoviště

Tajná služba Spojených států v blízkosti Bílého domu zabila osobu, která střílela na její stanoviště. Informovala o tom v prohlášení pro americká média. Dodala, že zranění utrpěla i další osoba, která se nacházela na místě incidentu. Podle zdrojů americké televize CBS padlo zhruba patnáct až třicet výstřelů.
před 19 hhodinami

VideoUkrajinci prchající před službou v armádě riskují životy v horách

Ukrajina dál řeší problémy s mobilizací. Někteří muži se službě v armádě snaží vyhnout útěkem za hranice. Z neoficiálních statistik novinářů vyplývá, že zemi takto opustilo zhruba sedmdesát tisíc lidí. Pohraničníci v poslední době zadržují také dezertéry, kteří nechtějí zpátky na frontu. Někteří k útěku využívají služeb pašeráků nebo volí i tak těžký terén, jako jsou hory, lesy či řeka Tisa, kde nasazují život. Místa hlídají třeba fotopasti, vyráží na ně pěší patroly a pravidelně je monitorují drony.
včera v 20:12
Načítání...