Slovensko si připomíná 180 let od ustálení pravidel moderní spisovné slovenštiny. Na památném setkání dohodli úzus soudobé podoby jazyka Jozef Hurban a Ľudovít Štúr, úzce přitom spolupracovali i s českými obrozenci. Centrem oslav byla obec Hluboké ležící poblíž hranic s Českem.
Pro faráře Juraje Ševčíka jsou recitace či kázání samozřejmostí. Jeho dávný předchůdce Jozef Miloslav Hurban byl ovšem za propagaci slovenštiny stíhaný, na faru v obci Hluboké přesto pozval další kolegy se společným cílem – sjednotit spisovnou mluvu.
Slovenští obrozenci odmítli paradoxně na západě země užívání západoslovenského nářečí jako vzoru pro spisovnou mluvu. „Cíl byl, aby se jazyky obou okrajových částí tehdejšího horního Uherska sblížily prostřednictvím středoslovenštiny,“ vysvětluje kněz v Hlubokém Ševčík.
Regionální nářečí i vymezení se vůči monarchii
Podle tamních obyvatel má skoro každá z okolních obcí kromě svého kroje i vlastní přízvuk. I kvůli blízkému Česku výrazně tvrdší. Ke sjednotiteli jazyka mají ale místní stále stejné pouto. „Byl jednak kodifikátorem spisovné slovenštiny, čímž položil spolu se svými druhy Štúrem a Hodžou základy slovenské národní identity,“ přibližuje Viera Žarnovická, prapravnučka Jozefa Miloslava Hurbana.
Slováci se kdysi museli vymezovat vůči němčině, maďarštině, ale i silnému vlivu češtiny. „Štúr napsal několik knih, vysvětloval důvody: kdybychom přijali češtinu, slovenština by zůstala variantním nářečím. Ale on chtěl, aby to byl kompetentní spisovný jazyk se všemi znaky,“ říká Daniela Kodajová z Historického ústavu Slovenské akadémie vied.
Obec Hluboké i tamní fara se do historie zapsaly ještě jednou, po pěti letech od schůzky. Tehdy byla jedním z center revolučního hnutí proti habsburské monarchii. Už tehdy se silnou zbraní – rodícím se spisovným jazykem. Formu jazyka z roku 1843 využívají Slováci s mírnými úpravami dodnes.
