„Kyjev koncem února byl živým městem, dnes je z něj město duchů,“ říká redaktor Tomáš Vlach, který se právě vrátil z Ukrajiny. Tvrdí, že pro novináře ani humanitární pracovníky stále není těžké se do země dostat a dělat svou práci. Popsal různé podoby války, jak boje v okolí Kyjeva a situaci místních obyvatel, tak třeba práci ukrajinských technických služeb, nebo zacházení s rabujícími zloději.
„Většina lidí odjela. Člověk projíždí prázdnými ulicemi plnými kontrolních stanovišť, které postavili vojáci, policie nebo místní domobrana. V každé ulici je nějaké stanoviště, kde jsou místní obyvatelé s modrými páskami kolem ruky a s kalašnikovy či jinými zbraněmi,“ popisuje Vlach.
Sám natáčel často na předměstí Irpiň, které už dva týdny drží ukrajinští vojáci navzdory ostřelování. Místo je známé z řady reportáží charakteristickým záběrem na odstřelený most, který lidé přechází po provizorních lávkách.
„Irpiň už není dostupná pro novináře, tamní starosta jim zakázal vstup, údajně kvůli tomu, že nechtěně vyzradili pozice nějakého kontrolního stanoviště, které pak bylo ostřelováno,“ popisuje.
Kdo mohl, tak z Irpině odjel, na ty, kteří zůstali, dennodenně dopadá dělostřelecká palba, střílí se tam také z ručních zbraní a nacházet se tam je podle Vlacha velice nebezpečné.
„Lidé se pohybují mezi svými byty a úkrytem, kde tráví většinu času. Zůstávají proto, že chtějí chránit své domy a byty anebo v případě starých lidí nechtějí už ze svého domova odejít, ať se děje cokoliv,“ říká Vlach.
Irpiň je podle něj modelový případ bojiště, úplně stejné věci se odehrávají v Mariupolu, v Charkově, a dalších „horkých“ místech. Říká, že se zde stírají rozdíly mezi pravidelnou armádou a domobranou, bojují bok po boku.
Technické služby stále fungují rychle
Tomáš Vlach ukazuje na svých fotografiích také méně známé podoby války a méně známé hrdiny. Například kyjevské technické služby, které velmi rychle reagují na bombardování tamních silnic.
„Byl jsem překvapený, když jsem viděl na místě, kde dopadly rakety, co následovalo potom. Přijeli hasiči a fungovali naprosto profesionálně a s obrovským nasazením. Pak přijely technické služby a začali zarovnávat kráter a během pěti šesti hodin bylo všechno zlikvidováno,“ říká Vlach.
Domobrana poté v okolí výbuchu zajišťuje výlohy obchodů, aby nikdo nemohl rabovat zboží. Rabování je přísně trestáno, což je další jev, který Vlach zdokumentoval. Viníci jsou přivazováni obnažení ke sloupům veřejného osvětlení a ponecháni tak.
„Jsou to zákony války. Zkoušeli jsme s kolegy pátrat, co žene lidi k brutálním metodám proti narušitelům pořádku a došli jsme k tomu, že tam hrají roli staré kozácké tradice a zákony, které toto také určovaly,“ myslí si Vlach.
Podle něj jsou takto lidé ponecháni do příjezdu policie, která s nimi potom zahájí klasické řízení. „Slyšeli jsme ale i tvrzení, že tito lidé budou převezeni na frontu do první linie a tam budou kopat zákopy pod palbou.“
Není těžké dostat se do válčící země
Vlach říká, že není těžké se na dnešní Ukrajinu do válečné zóny dostat ani pro novináře, ani pro humanitární pracovníky. Pro cestu s humanitární pomocí prý stačí pouze naložit auto a jet, není třeba proclení ani nic podobného.
„Pokud se domluvíte s někým na Ukrajině, tak potřeba je téměř vše, hlavně hygienické potřeby a léky. Vděčnější je zajíždět více do vnitrozemí než na západ do Lvova, tam jezdí už poměrně hodně lidí. Musíte se jen připravit na delší čekání na hranicích,“ popisuje.
Také pro novináře jsou podle něj pravidla svobodná, jen občas prý místní orgány vyžadují akreditaci od ukrajinského ministerstva obrany.
„Není to nic těžkého a není se ani čeho bát, protože cesta do Kyjeva, když to srovnám s jinými žurnalistickými misemi, jako byl Afghánistán, je méně riziková. Přístup na kontrolních stanovištích k novinářům se změnil a teď nám i často děkují za to, že tam jsme,“ dodává Vlach.
