Zatímco se celá Evropa radovala z konce druhé světové války, boje v Tichomoří nadále pokračovaly s plnou intenzitou. Spojené státy dobývaly ostrovy obsazené Japonskem, ale místní vláda se nemínila vzdát. Američané nicméně už v té době měli k dispozici novou ničivou zbraň, kterou se odhodlali použít.
Ještě v květnu 1945 Japonci ovládali Thajsko, Malajsko, Indočínu, větší část Indonésie, rozsáhlé oblasti ve východní Číně, Mandžusko, Koreu a některé tichomořské ostrovy. Přestože Američané postupně dobývali jeden pacifický ostrov za druhým, Japonsko se nadále úporně bránilo.
Jeho odhodlání přitom nenarušily ani americké nálety, které v průběhu války vážně poškodily 67 japonských měst, včetně metropole. „Ukázalo se, že je nezlomilo ani až barbarské bombardování hlavního města Tokia v noci z 9. na 10. března 1945. Tehdy byly použity hlavně zápalné bomby a v ohnivém infernu zahynulo více než sto tisíc obyvatel a prakticky čtvrtina hlavního města byla srovnána se zemí,“ popsal dříve historik Jaroslav Láník.
„Japonci, zejména v posledních fázích, vedli válku zcela totálně. Američané věděli, že řada posádek, než by se vzdala, se raději vrhla do zcela nesmyslných sebevražedných útoků,“ poznamenal před lety historik Ivo Pejčoch.
Podle Pejčocha se navíc tehdy dalo očekávat, že obdobným způsobem by boj probíhal i po vylodění na japonských domácích ostrovech. „Američané počítali, že ztratí na milion vojáků. Ztráty civilního obyvatelstva se odhadovaly až na deset milionů lidí,“ řekl Pejčoch. Čím blíž Japonsku boje probíhaly, tím se totiž zásadně zvyšovalo odhodlání císařských vojáků, všímají si historici.
Bezpodmínečná kapitulace, nebo naprosté zničení
Válka s Japonskem a podmínky jeho kapitulace byly také jedním z témat postupimské konference. Ta se konala od 17. července do 2. srpna 1945. Američany na ní za jednacím stolem v zámku Cecilienhof zastupoval nový prezident Harry S. Truman, který stanul v čele Spojených států po dubnovém úmrtí Franklina D. Roosevelta.
Spojenci tehdy – 26. července 1945 – z Německa vyslali zemi vycházejícího slunce poslední varování – dostala na výběr mezi bezpodmínečnou kapitulací, nebo „okamžitým a naprostým zničením“. Tokio dál pokračovalo v boji.
Přísně utajovaný projekt
Dva dny předtím, než spojenci postavili Tokio před zmiňované ultimátum, sdělil Truman skrze tlumočníka Stalinovi, že Spojené státy mají „nový bojový prostředek obzvláště ničivé síly“. Jednalo se tehdy o zhruba týden starou informaci – Američané totiž uskutečnili historicky první úspěšný jaderný test 16. července 1945.
- I když Stalin o existenci projektu Manhattan věděl už od počátku, informace o americkém úspěšném testu ho velmi zasáhla, shodují se historici. Přestože sovětský jaderný program vznikl už v roce 1943, Stalin mu zpočátku nepřisuzoval příliš velkou důležitost. To se ovšem v létě 1945 změnilo a vývoj sovětské jaderné zbraně se stal prioritou. První test uskutečnil SSSR o čtyři roky později. Práci Sovětům usnadnily informace získané od špionů.
Operace Trinity, která se stala pro lidstvo vstupenkou do atomového věku, proběhla na poušti Nového Mexika. Byla výsledkem přísně utajovaného americko-britského projektu s krycím názvem Manhattan. Skládal se ze tří složek, které se navzájem doplňovaly: vědecký výzkum, armádní řízení a zabezpečení a průmysl.
Cílem týmu vědců, který vedl Robert Oppenheimer, bylo zkonstruovat zbraň pracující na principu štěpné jaderné reakce. Na vývoji se podílel i budoucí otec vodíkové bomby Ede Teller či Enrico Fermi. Projekt byl natolik střežený, že až do února 1945 o něm nevěděl dokonce ani Truman, který od ledna téhož roku zastával funkci viceprezidenta.
V rámci projektu Manhattan byly během druhé světové války vyrobeny celkem tři atomové pumy. Dvě plutoniové – jedna byla odpálena v rámci operace Trinity a druhou shodili Američané na Nagasaki. Další bomba byla uranová a způsobila inferno v Hirošimě.
Nelehké rozhodnutí
- Americký prezident Harry S. Truman nepovolil svrhnout jaderné pumy pouze na Hirošimu a Nagasaki. Svůj souhlas udělil i během korejské války generálu MacArthurovi. K tomuto řešení se nicméně mohl uchýlit pouze za přesně definovaných okolností. Nakonec k tomuto scénáři nedošlo.
Americký prezident přitom nezískal informaci o úspěšném testu hned, poznamenal nedávno v pořadu Devadesátka ČT24 odborník na jaderné zbraně Vladislav Bříza. „Nebylo to ten samý den, ale o pár dnů později,“ uvedl.
Američanům se tehdy nabízely čtyři možnosti – pokračovat ve zmíněném bombardování japonských měst konvenčními zbraněmi, provést do Japonska invazi, demonstrovat sílu jaderné bomby na neobydleném ostrově, či svrhnout pumu na osídlené japonské město. Nakonec vyhrála ta poslední.
Rozhodnutí použít „nejstrašnější bombu v historii světa“ – jak ji Truman označil – padlo poté, co Japonsko odmítlo výzvu ke kapitulaci. Podle dokumentu, který prezident podepsal, mělo americké letectvo zaútočit na Hirošimu, Kokuru, Niigatu nebo Nagasaki (přičemž největší prioritu měla Hirošima a naopak nejmenší Nagasaki) hned, jak to po 3. srpnu dovolí počasí.
Žádné další povolení k atomovému útoku přitom už nebylo potřeba. Rozhodující pouze bylo, které z měst v pořadníku zrovna neobklopují mračna.
Enola Gay s Chlapečkem na palubě startuje
Uranového „Chlapečka“ (Little Boy) měl k cíli dopravit bombardér B-29, který pilotoval Paul Tibbets. Letoun, jenž byl speciálně upraven pro atomové bombardování, pojmenoval Tibbets po své matce – Enola Gay. Bombu do Tichomoří na konci července dopravil těžký křižník USS Indianapolis.
Vhodné počasí nastalo 6. srpna 1945. Enola Gay mohla vyrazit z ostrova Tinian. Bylo pondělí čtvrt na devět ráno, když japonské přístavní město Hirošima ozářilo „druhé slunce“…
