Rybím trhem Cukidži v japonské metropoli Tokiu denně projdou tisíce obchodníků i turistů, především ale dva miliony kilogramů ryb a mořských plodů zhruba pěti set druhů – v čemž na celém světě nemá konkurenci. Ojedinělá i je aukce tuňáků, na kterou se stojí nekonečné fronty. Nyní však trh po 83 letech existence končí. Musí ustoupit olympiádě, která se ve městě bude konat za dva roky.
Vstup do rybího trhu Cukidži je pro návštěvníky obvykle trochu šok. Z moderního a dokonale čistého města se najednou ocitnou v místě, které spíš než úhledné Japonsko připomíná zemi třetího světa.
V obrovských omšelých a slabě osvětlených halách se tísní stovky stánků a kolem nich pobíhají prodavači. Vlhký vzduch je prosycený vůní ryb, které nelze uniknout. V uličkách se na elektrických vozících rychle a zběsile proplétají zaměstnanci a trhovci, často s mobilním telefonem v jedné ruce a s cigaretou v druhé. Domov tu Čechům připomene snad jen zvuk cirkulárky – to právě zaměstnanci porcují obrovské zmražené tuňáky elektrickými pilami.
Pulty v uličkách, které připomínají bludiště, jsou zaplněné polystyrenovými a plastovými bednami a akvárii. Jsou plné ryb a nejrůznějších mořských plodů, celkem je tu podle odhadů v nabídce přes 450 druhů.
Pozorný návštěvník najde nejen ryby včetně vzácných druhů tuňáka, chobotnice nebo krevety, ale také mořské ježky, kraby, vajíčka, mušle a spoustu dalších, jen těžko identifikovatelných živočichů všech tvarů a barev. Mnoho z nich se loví, prodává a konzumuje jen v Japonsku a nezkušenému Středoevropanovi leckdy postačí zběžný pohled k tomu, aby ho chuť k jídlu rychle přešla.
Podle oficiálních údajů na trhu denně obchoduje na 1600 prodejců. Devět z deseti produktů nabízených v tokijských restauracích (kterých je mimochodem zhruba 300 tisíc) prošlo právě těmito místy. Celkem trhem denně projdou těžko uvěřitelné dva miliony kilogramů zboží.
Na aukci draží tuňáky za miliony
Tržiště se pro běžné návštěvníky otevírá obvykle až v 10 hodin a už před polednem bývá po všem. Předtím totiž místo patří jen obchodníkům a majitelům restaurací, kteří zde vybírají ty nejlepší kousky. Ostatně běžný člověk si ve větší části trhu ani nic koupit nemůže, je tu jen hostem.
Mnozí obchodníci také nejsou z přítomnosti turistů nadšeni a snaží se fotografování zabránit, nebo ho aspoň znepříjemnit. V minulosti už byl několikrát trh veřejnosti zapovězen úplně. I jinak naprosto klidní Japonci byli pobouřeni, když se před lety britští turisté nechali místní televizí natočit, jak zmrzlé tuňáky v hodnotě několika set tisíc korun olizují a plácají je po žábrách.
Stejně jako trh se nezamýšleně stala turistickou atrakcí také dnes už celosvětově známá aukce tuňáků. Začíná již v pět hodin ráno. Přijít na místo až v tento čas by ale pro návštěvníky znamenalo aukci nevidět – počet návštěvníků je přísně omezen na 120 lidí denně. První zájemci se proto řadí do fronty už v noci.
Na dražbu pustí pořadatelé jen dvě skupinky po šedesáti lidech, a to pouze na čtvrt hodiny. Turisté pak ale mohou být svědky i dražby obřích a vysoce ceněných tuňáků. Před pěti lety na trhu během aukce prodali rekordního tuňáka vážícího 222 kilogramů, a to za více než 34 milionů korun.
Nenápadné restaurace jsou rájem milovníků suši
Vedle hlavních hal, v takzvané vnější tržnici, se nachází spletitá síť uliček se stovkami obchodů a stánků. Prodávají nejen úlovky z trhu, ale i další japonské potraviny a výrobky nebo kuchyňské náčiní včetně tradičních extrémně ostrých japonských nožů.
Ve čtvrti před rybím trhem se nachází spousta malých restaurací. Malých dokonce i na japonské poměry. A i když zvenku – a vlastně ani uvnitř – nevypadají nijak lákavě, podle znalců nabízejí ty nejlepší a nejčerstvější ryby, suši a sašimi na světě.
Do většiny restaurací se ovšem vejde jen několik málo hostů, nejčastěji kolem deseti. Jídlo si host někdy musí objednat v automatu před podnikem, kde jej zároveň zaplatí, a do restaurace jde až po vyzvání, když je jídlo hotové. Všude také voní stánky s tempurou, tedy s rybami, krevetami, ale i masem nebo zeleninou smaženými v křupavém těstíčku.
A snad by ani nešlo o Japonce, kdyby součástí areálu nebyla také malá šintoistická svatyně nazvaná Namijoke Inari. Její božstva chrání rybáře a námořníky. Malé náhrobní kameny zde mají dokonce i ryby nebo krevety.
Proti stěhování se demonstrovalo marně
Rozlehlý trh se v této oblasti u Tokijského zálivu nacházel už v 16. století, kdy tehdejší vládci přesunuli hlavní město do dnešního Tokia (tehdy se ještě nazývalo Edo); trh jim měl zajistit stálý přísun čerstvých ryb.
V roce 1923 postihlo metropoli zničující zemětřesení a trh se přesunul na nynější místo do Cukidži. Na tehdejší dobu moderní areál se otevřel v roce 1935. Zatímco za zdmi trhu vzniklo v následujících desetiletích obrovské moderní velkoměsto – jen pár set metrů odtud je jedna z nejluxusnějších a nejdražších čtvrtí světa Ginza – trh se změnil jen málo.
V roce 1999 tehdejší tokijský guvernér Šintaro Išihara prohlásil, že trh už je „příliš starý, malý a nebezpečný“. O dva roky později město rozhodlo o přestěhování tržiště na umělý ostrov Tojosu. Proti tomu protestovali zákazníci a hlavně prodejci – někteří své místo na trhu „dědili“ po několik generací. Mnozí viděli za nuceným stěhováním hlavně snahu získat lukrativní pozemky blízko centra.
Nový moderní rybí trh měl vzniknout na místě bývalých průmyslových podniků. Ukázalo se však, že míra znečištění pozemků nejrůznějšími chemikáliemi mnohonásobně přesahuje bezpečné limity. Prostor musel projít složitou a drahou očistou. Přesto mnozí kritici varují, že místo může být stále nebezpečné.
Ke stěhování nakonec napomohlo rozhodnutí, že se Tokio stane pořadatelským městem letních olympijských her v roce 2020. Přesun, plánovaný na listopad 2016, se ale opakovaně odkládal. Definitivní verdikt padl až loni v létě – trh musí skončit do podzimu 2018, aby se stihlo areál zbourat a upravit do začátku olympiády. Místo má protnout nová silnice, vzniknout tam má i zázemí pro Hry.
Turistům se trh Cukidži uzavřel už na konci září, definitivně končí tento víkend. Za týden už ho obchodníci i návštěvníci najdou na novém místě a ve zcela jiné podobě. Místo do omšelých hal zamíří do supermoderního a skoro dvojnásobně většího areálu na dva kilometry vzdálený ostrov Tojosu. Atmosféra starého Cukidži se stane už definitivně historií.
