Ruské vojenské soudy prošetřují 7300 případů podezření z dezerce od prvního vyhlášení částečné mobilizace. Podle aktuální bilance, o níž informovalo ruské nezávislé médium Mediazona, by se tak jen za poslední rok zvýšil počet dezertérů šestinásobně. Putinův režim přitom opakovaně hovoří o jednotě a ochotě položit život během agrese na Ukrajině.
Údajní dezertéři ze strachu svá pravá jména neuvádějí, před kamerou pak schovávají své tváře. Vymanit se z války pro mnohé prý znamená klesnout na pokraj zoufalství. Jeden z ruských vojáků se nechal od svého kolegy ve zbrani střelit do nohy, aby do válečného konfliktu nemusel.
„Žertuji o tom, že jsem si sám dal život. Co to znamená? Když žena dává nový život, pociťuje silnou bolest. I já sám jsem se skrze velmi silnou bolest znovu narodil,“ říká jeden vojáků, který se vyhnul vojenské povinnosti.
Po začátku ruské agrese na Ukrajině byl součástí kolony, která mířila na Kyjev. V dubnu 2022 – tedy dva měsíce po vpádu ruských vojsk – přišel rozkaz stáhnout se zpět za hranici. Během jednoho dne prý přišel o sedmdesát svých spolubojovníků. V armádě strávil roky, teď však musel svá ocenění za službu v Sýrii a na Ukrajině – spolu se svými věcmi – přemístit do prázdného bytu v kazašské Astaně.
Ze zákopů podle ruských dezertérů vedou jen dvě cesty – buď zemřít, nebo se zranit. Ve vlasti hrozí těmto mužům až deset let za mřížemi. I proto se uchýlil k možnosti zahraničního azylu, oficiálně jej však získá pouze zlomek lidí. O azyl tento voják žádal ve Francii, ve Spojených státech i Německu. Zatím bez odpovědi.
„Vždyť by to bylo ekonomicky mnohem výhodnější poskytnout azyl zdravému, mladému muži, který může pracovat, než zásobovat Ukrajinu zbraněmi,“ tvrdí. Největší vlna dezercí z ruské armády přišla po vyhlášení částečné mobilizace v září roku 2022. Mnozí tehdy utíkali do Gruzie či Kazachstánu, kam zamířil i Farhad Ziganšin.
„Nechtěl jsem sloužit v takové ruské armádě, která likviduje města, zabíjí civilisty a násilím si bere území,“ tvrdí Ziganšin. Astana se k otázce dezerce však staví nejednoznačně, několik žádostí o azyl už zamítla. Zpět do Ruska pak deportovala třeba důstojníka FSB Michaila Žilina, který si nyní musí odsedět šest a půl roku vězení.
Právě z tohoto důvodu se Ziganšin rozhodl opustil Kazachstán a odjet do Arménie, při pasové kontrole před vstupem do letadla byl však okamžitě zadržen. „Když jsem předložil doklady, hned za mnou zatáhli závěs. Zeptali se: ‚Hledají tě v Rusku?‘. V tu ránu jsem zbledl a polil mě pot,“ popisuje.
Obavy z pronásledování
Úřady jej po několika dnech propustily a do Ruska nakonec deportován nebyl, trvalou jistotu ovšem nemůže mít žádný z prchajících. Někteří se obávají i pomsty ruských špionážních služeb. Do povědomí veřejnosti se dostal třeba případ ruského pilota Maksima Kuzminova, který s vrtulníkem přistál na ukrajinském území. Po půlroce byl pak nalezen mrtvý ve Španělsku.
O dalších případech pak informoval zpravodajský server Meduza. Přinesl příběh Ilji Bachareva, který měl z minulosti záznam v trestním rejstříku. Touha napravit si reputaci prý ještě vzrostla poté, co nemohl vstoupit do Kremlem ovládané žoldnéřské skupiny Redut. Podepsal proto smlouvu s ruským ministerstvem obrany.
V jednotce však upozorňoval na konzumaci alkoholu ze strany dalších vojáků a podle několika svědectví, na něž se Meduza odvolává, byl Bacharev umučen k smrti. Jeho příběhem se pro nezávislé novinářské sdružení Bereg zabývala Lilia Japparovová.
