U Nejvyššího soudu v USA se vede spor o umělecká díla údajně ukradená nacisty. Potomci židovských rodin usilují o restituci takzvaného pokladu Welfů – středověkých památek v přepočtu za víc než pět a půl miliardy korun. Německá muzea se jich vzdát nehodlají, podle nich je stát v době Třetí říše řádně koupil.
Součástí pokladu je třeba relikviář z 12. století, který je zároveň největší chloubou berlínského muzea. Státní sbírce nyní hrozí, že o předměty nezměrné hodnoty přijde. Přihlásili se o ně totiž potomci lidí, kteří uprchli z Německa před vyhlazovacími tábory.
V pondělí začalo líčení před americkým Nejvyšším soudem. Na jedné straně sporu stojí německé státní sbírky, které mají v rukou kupní smlouvu za víc než čtyři miliony říšských marek z dob Třetí říše. Na druhé straně potomci bývalých židovských majitelů, kteří tvrdí, že jejich rodiny prodávaly cennosti nevýhodně pod tlakem, když utíkaly před perzekucí a nutně potřebovaly peníze. „Byli nuceni prodat poklad pod pohrůžkami nacistů v roce 1935,“ konstatuje advokát pozůstalých Nicholas O'Donnell.
Poklad v domě seniora
Příběh pokladu pokračuje i 75 let po válce. Za úkol zmapovat osud zhruba 600 tisíc uměleckých děl ukradených nacisty má coby šéf Německého centra pro ztracené umění Gilbert Lupfer. Jeho úřad vznikl teprve před pěti lety, pozůstalým často nedokáže pomoci. „V Německu nemáme restituční zákon. Je tu Washingtonská deklarace, to je ale takzvané měkké právo, nevyplývají z něj právní povinnosti,“ vysvětluje Lupfer.
Restitucí přesto v posledních letech přibylo. Zkoumání německých sbírek podnítil i takzvaný případ Gurlitt z roku 2012. V domě u tichého seniora, syna Hitlerova dvorního obchodníka s uměním Hildebranda Gurlitta, našli policisté přes patnáct set obrazů a soch. K potomkům obětí nacistů se jich ale dosud dostalo pouze třináct.
Právní bitva o poklad Welfů může trvat i několik let. Zatím americký Nejvyšší soud rozhoduje pouze o tom, zda případ patří před americkou justici.
