Rusko-ukrajinský konflikt je jedním z klíčových bezpečnostních témat, která aktuálně hýbou světovou politikou. Z pohledu Kremlu může být dílčím cílem této krize i vyjednání nové úmluvy o zbraních s kratším a středním doletem v Evropě, uvedl v rozhovoru bezpečnostní analytik Michal Smetana. V případě konvenčního ozbrojeného konfliktu by podle Smetany při společném postupu států NATO mělo Rusko jen malou šanci zvítězit. Existuje i obava, že by Moskva mohla sáhnout k omezenému použití jaderných zbraní, tento scénář je ale extrémně nepravděpodobný, podotkl analytik.
Z pohledu výzkumníka v oblasti mezinárodních vztahů a mezinárodní bezpečnosti, jaká klíčová témata dominovala v loňském roce a ve znamení kterých bude rok 2022?
V rámci témat, která v našem výzkumném centru řešíme, se loni stala celá řada výrazných událostí. Už v lednu loňského roku došlo k významnému předělu, když po čtyřech letech vystřídal Donalda Trumpa v čele Spojených států Joe Biden.
Spolu s ním dochází ke změně amerického přístupu k řadě mezinárodních úmluv, včetně okamžitého návratu USA do Pařížské klimatické dohody, obnovení jednání s Íránem o jeho jaderném programu či prodloužení rusko-americké smlouvy Nový START o pět let, během kterých bude možné vyjednat podmínky nové smlouvy vzájemně regulující strategické arzenály obou jaderných velmocí.
Asi nejvýraznějším tématem bylo bezesporu stažení amerických jednotek z Afghánistánu a tím ukončení dvacet let trvající války – doposud nejdelší v historii Spojených států. Vedle toho pak pochopitelně sledujeme se znepokojením narůstající moc Číny, včetně komplexní modernizace a rozvoje čínských ozbrojených sil. S tím koneckonců souvisí i oznámení nové strategické dohody AUKUS mezi Spojenými státy, Velkou Británií a Austrálií, a s tím spojené politicky velmi třaskavé dohody o dodávkách technologií pro budoucí australskou flotilu jaderných ponorek.
Konečně v postsovětském prostoru jsme měli možnost sledovat další pokračování konfliktu v Náhorním Karabachu mezi Ázerbájdžánem a Arménií, a potom samozřejmě asi největší téma dneška, které pravděpodobně bude dominovat i nadcházejícím týdnům či měsícům tohoto roku: další eskalaci konfliktu mezi Ruskem a Ukrajinou.
Jakou roli v aktuálním rusko-ukrajinském konfliktu podle vás hrají jaderné zbraně, kterými se ve svém výzkumu především zabýváte?
Jaderné zbraně s tímto konfliktem do určité míry souvislost mají, ačkoliv se rozhodně nejedná o jediný nebo i ten nejdůležitější aspekt celé situace. Svým způsobem by se dalo říct, že otázka jaderných zbraní je v konfliktu od jeho samotných kořenů: bylo to Budapešťské memorandum v roce 1994, kde se Ukrajina formálně vzdala svého jaderného arzenálu výměnou za ekonomickou podporu a bezpečnostní garance, které Rusko flagrantně porušilo nelegální anexí ukrajinského Krymu o dvacet let později.
To nutně neznamená, že Kyjev tehdy udělal chybu, jak tvrdí někteří komentátoři – před Ukrajinou by tehdy stála řada velmi výrazných politických, ekonomických a technologických překážek, které by musela překonat, aby se mohla stát skutečným jaderným státem s plnou kontrolou nad zděděným sovětským arzenálem. Navíc máme řadu indicií, že by tehdy Rusko takovou situaci nedopustilo a preventivně by proti těmto ukrajinským snahám zasáhlo silou.
V současné době má nicméně určitý jaderný rozměr v tomto konfliktu především vztah mezi Ruskem a Severoatlantickou aliancí (NATO), respektive Ruskem a Spojenými státy.
Co je zde tím hlavním problémem?
Obě strany mají v tomto směru určité obavy, které se pak promítají do jejich jednání. Spojené státy a Rusko jsou dvě země s nejrozsáhlejším jaderným arzenálem na světě a už od doby studené války se snaží v tomto směru dosáhnout určité strategické rovnováhy a zabránit tomu, aby jedna strana byla v pokušení využít dočasné převahy a zaútočit na tu druhou. Právě tyto obavy daly vznik studenoválečným smlouvám o kontrole jaderného zbrojení, které si kladly za cíl tuto křehkou rovnováhu zachovat.
Z pohledu Moskvy ale dochází po konci studené války ke dvěma nebezpečným trendům, které tuto rovnováhu mohou narušit v její neprospěch. V první řadě je to otázka protiraketové obrany. Byly to právě Spojené státy, které během studené války Kreml přesvědčily, že v rámci teorie vzájemného odstrašování je protiraketová obrana nebezpečným a destabilizujícím prvkem. Ten svádí k odzbrojujícímu útoku zajištěnému obranným štítem, a nedá se tak mluvit o čistě defenzivním systému.
Po konci studené války pak Rusko sleduje se znepokojením odstoupení americké strany od úmluvy omezující tento druh zbraní a rozvoji protiraketové obrany v Evropě. Jakkoliv současná americká protiraketová obrana zatím není schopna ruský útok v žádném případě zastavit, víme, že to Moskva vnímá jako dlouhodobě znepokojující trend, který chce nějakým způsobem řešit.
V tomto ohledu nebyly obě strany schopny nalézt společnou řeč. Mimo jiné i z tohoto důvodu investuje Rusko do rozvoje nových technologií, jako jsou hypersonické zbraně, kterými se prezident Vladimir Putin opakovaně chlubil v uplynulém roce.
Souvisí s tím nějak i otázka raket středního doletu v Evropě?
Ano, to je ten druhý problém. Jak nedávno správně upozorňoval v médiích můj kolega Jan Ludvík, Putin zahájil svou kariéru v KGB v době, kdy se sovětské velení velmi vážně obávalo jaderného útoku NATO provedeného raketami středního doletu rozmístěnými v Evropě. Rizikem těchto zbraní je jejich schopnost zasáhnout díky geografické blízkosti své cíle velmi rychle a překvapit tak protivníka, který na útok nebude schopen včas reagovat.
Spojené státy a Sovětský svaz proto uzavřely koncem osmdesátých let smlouvu, která tyto systémy odpalované ze země kompletně zakázala – až do roku 2019, kdy administrativa Donalda Trumpa od smlouvy odstoupila, částečně kvůli jejímu dílčímu porušování ze strany Moskvy, částečně vzhledem k jejich možnému využití proti Číně.
Z pohledu Kremlu tak jedním z dílčích cílů v rámci této krize může být vyjednání nové úmluvy o zbraních s kratším a středním doletem v Evropě. Na rozdíl od zcela neakceptovatelného požadavku na stažení jednotek NATO z „nových“ členských států je obnovení této dohody v zájmu České republiky i Evropy jako celku. Řada evropských států koneckonců Trumpovo rozhodnutí od úmluvy odstoupit velmi kritizovala – jakkoliv je třeba připomínat, že i Rusko má na konci této dohody lví podíl.
A čeho se tedy směrem k jadernému Rusku obávají Spojené státy a NATO?
Od roku 2014, kdy Rusko v rozporu s mezinárodním právem anektovalo ukrajinský Krym, se členské státy NATO obávají možnosti, že konflikt v tomto regionu skončí přímým vojenským střetem mezi Ruskem a NATO. Je nesporné, že armády NATO jsou v tomto směru výrazně silnější, a pokud by se členské státy rozhodly pro jednotný postup, Rusko by mělo jen malou šanci v konvenčním konfliktu zvítězit.
Existuje nicméně obava, že by Moskva v rámci konfliktu sáhla k limitovanému použití jaderných zbraní. Spojené státy a další členy NATO, kteří by se obávali další eskalace na jadernou úroveň, by tím donutila zasednout k jednacímu stolu, dohodnout se na podmínkách výhodných pro Rusko a odvrátit tak konvenční porážku. Ačkoliv existují v ruské vojenské doktríně určité náznaky, že tuto variantu ruské vojenské velení připouští, osobně považuji tento scénář za extrémně nepravděpodobný. Na strategické uvažování USA mají nicméně tyto obavy velký vliv a velmi silně například ovlivnily formulaci poslední americké jaderné doktríny.
Pro zajímavost: nedávno jsme s kolegou Michalem Onderčem dělali velký výzkum v Rusku ohledně postojů tamní veřejnosti k použití jaderných zbraní v konfliktu s NATO. Dobrá zpráva je, že ačkoliv veřejnost vnímá ruské jaderné zbraně jako velmi důležitý symbol ruské moci, k jakémukoliv použití jaderných zbraní se staví velmi odmítavě. Veřejné mínění samozřejmě není pro Kreml jediným relevantním faktorem, ale i přes nedemokratický charakter současného Ruska v Putinově rozhodování poměrně důležitou úlohu hraje.
Jak odhadujete další vývoj rusko-ukrajinského konfliktu?
Aktuální požadavky Ruska vůči NATO mohou západní lídři jen těžko akceptovat. Otázkou je, do jaké míry Rusko ukazuje, že má vůli jednat, a nesplnění požadavků využije jako záminku k útoku, a do jaké míry je to standardní způsob jednání, kdy jsou předložené výrazně nadsazené požadavky, a nakonec se podaří dojednat alespoň něco.
Putin již v tuto chvíli do této krize investoval poměrně velký politický kapitál a stažení ruských vojsk bez toho, aby domů přivezl alespoň nějaký uchopitelný úspěch, je pro něj pravděpodobně velmi neatraktivní varianta. Nicméně i to se stát může: otevřená válka je v řadě ohledů pro Rusko velkým rizikem, a celkově tak může Kreml usoudit, že i bez dosažení nějaké dohody je pro něj deeskalace situace výhodnější a nakonec se stáhne.
Obávám se však, že tento – pro nás optimistický – scénář je spíše méně pravděpodobný. Ačkoliv si ruská vláda celou dobu ponechává zadní vrátka a otevřeně tvrdí, že žádnou invazi neplánuje, je jasné, že pro Moskvu by takový postup měl značné reputační náklady. Asi jen málokdo na mezinárodní scéně by v takovém případě situaci vnímal jinak, než že se Rusko konfliktu zaleklo.
Je vůbec možné nalézt mezi Ruskem a Západem nějakou dohodu?
Na některých dílčích věcech určitě ano. Právě ve zmíněné oblasti kontroly zbrojení je určitě možné nalézt řešení, které bude výhodné pro obě strany, zvýší velmi potřebnou transparentnost ve vzájemných strategických vztazích a ve výsledku bezpečnost v evropském prostoru posílí.
Velkým problémem je ovšem otázka Ukrajiny a jejího členství v NATO. Ačkoliv je nyní prakticky nemyslitelné, že by se Ukrajina v dohledné době skutečně členem NATO stala – na tom by se museli jednohlasně usnést zástupci všech třiceti členských států, což v tuto chvíli bezesporu realistické není – pro lídry NATO je těžké toto veřejně deklarovat, aniž by to působilo jako podrobení se ruskému vydírání.
Pokud skutečně v blízké době dojde k ruskému útoku na Ukrajinu, jak by mohl probíhat a čeho by tím Moskva dosáhla?
Rusko by v takovém případě potřebovalo nějakou záminku, kterou invazi odůvodní. To, že by se Ukrajina nechala někde vyprovokovat k přeshraničnímu útoku a Rusko by to využilo jako záminku k invazi, považuji za velmi nepravděpodobné. V tomto ohledu bude Ukrajina velmi opatrná. Spíše by tak došlo k nějakému Ruskem zcela zinscenovanému incidentu, jakých koneckonců z historie známe celou řadu.
Vzhledem k rozmístění ruských sil a vojenské převaze by byla ruská armáda pravděpodobně schopna provést poměrně rychlou a efektivní invazi ve východní části Ukrajiny ze čtyř strategických bodů. Východní Ukrajina v tomto směru nabízí poměrně příhodný terén, kde bude pro ukrajinskou armádu obtížné udržet pozice.
V otázce konkrétních scénářů vedení takové operace bych vás spíš odkázal na kolegy, kteří se touto vojenskou problematikou zabývají mnohem více než já. Nicméně spíše než dobývání Kyjeva, o kterém se občas mluví v médiích, bych spíše očekával zabrání měst na východě země a získání kontroly nad částí území na východ od Dněpru.
Kreml může očekávat, že by podobná krize vedla na Ukrajině k pádu současné vlády. Nová vláda by se pak mohla s Moskvou domluvit na formální legalizaci ruského nároku na Krym a na značné autonomii pro východní části země. V důsledku by si pak ruská vláda ponechala velmi silný vliv na ukrajinskou politiku a postarala by se o to, aby se země vzdala možnosti přistoupení k NATO a zůstala v ruské sféře vlivu.
Jsou to ale samozřejmě pouze spekulace, o kterých se v expertních kruzích mluví, a vztahují se spíše k možnému ruskému uvažování o těch nejoptimističtějších scénářích. Není rozhodně na místě podceňovat ochotu Ukrajinců nezávislost své země bránit i za cenu velkých obětí. Konečně je třeba zdůraznit, že jakkoliv by rychlá a úspěšná vojenská akce Putinovi doma body bezesporu přinesla, dlouhý, otevřený konflikt s těžkými ztrátami mezi ruskými vojáky by mu na popularitě nepřidal.
Jak by v případě ruské invaze reagoval Západ?
Vojenská podpora nad rámec dodávek zbraní a techniky se stěží dá očekávat. Evropské státy by se bezesporu shodly na nějaké formě sankcí vůči Moskvě. Ruská ekonomika je ale bohužel na sankce již poměrně dobře adaptována, a bylo by tak třeba přistoupit k velmi tvrdým opatřením, aby to Moskvu skutečně bolelo.
Zde však narážíme na zásadní problém: tvrdé sankce ekonomicky poškozují i stranu, která je uvaluje. Zvlášť v kontextu současné energetické krize se tak bude řada evropských států pravděpodobně zdráhat přistoupit k drastickým opatřením, což koneckonců můžeme vnímat i například v současných prohlášeních nové německé vlády.
Svým způsobem je toto pro nás všechny i určitá lekce z reálpolitiky, kdy se jasně ukazuje, že i přes étos společných evropských zájmů a hodnot vnímá řada států své mezinárodně-bezpečnostní zájmy odlišným způsobem a dosáhnout jasného konsenzu v této oblasti mezi zástupci téměř třiceti zemí je občas nadlidský úkol.
Výzkumný pracovník a pedagog na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, koordinátor univerzitního centra excelence Peace Research Center Prague (PRCP) a vedoucí Experimentální laboratoře pro výzkum mezinárodní bezpečnosti (Experimental Lab for International Security Studies – ELISS).
Získal doktorát v oboru mezinárodních vztahů na Univerzitě Karlově, v minulosti působil jako stipendista Fulbrightova programu na Stanfordově univerzitě v Kalifornii a jako hostující výzkumník ve Stockholmském mezinárodním institutu pro výzkum míru (SIPRI) a ve Frankfurtském institutu pro výzkum míru (PRIF).
Jeho hlavní výzkumné zájmy leží na pomezí bezpečnostních studií, mezinárodních vztahů a politické psychologie, se specifickým zaměřením na otázky související s jadernými zbraněmi ve světové politice, kontrolou zbrojení a odzbrojením, šířením zbraní hromadného ničení, teorií odstrašování, morálkou a mezinárodními normami.
