Je to tradice, která se postupně začíná rozvolňovat. Místo jména a příjmení se pod zpravodajským textem objevují zkratky nebo jen označení redakce. Deník Právo teď dokonce publikuje články s označením „vlastní zpráva“, týkají se léku ivermektin. Je chyba neuvést autora? A zajímá vůbec čtenáře, kdo je autorem daného textu? Na to se pořad Newsroom ČT24 ptal předsedy Syndikátu novinářů Adama Černého.
Deník Právo se dlouhodobě věnuje tématu léku ivermektin, podle kritiky o něm ale píše často v rozporu s tím, co o léku doposud zjistili vědci. Co na to říkáte? A jaký názor máte na to, že takové články jsou často bez podpisu autora?
Je to zjevně téma, které Právo sleduje delší dobu. Je to pochopitelné, protože se týká věci, která bude přitahovat pozornost a která bude vyvolávat protichůdné názory. Druhá věc je, jak jsou stavěné argumenty, a to si myslím, že by mohli kolegové v Právu víc zdůrazňovat pro a proti. Je zjevné, že téma si vedení redakce vzalo za své, razí ho na první stránce, takže ho pokládá za důležité. Motivem může být přesvědčení, že je tady nějaké sporné téma, ke kterému přinášejí argumenty, které podporují jejich výklad události, nebo to může být čistě mediálně byznysová úvaha. Debata o léku, který může pomoci v pandemii, která u nás probíhá už rok, je extrémně zajímavá. Zajímavé ale taky je, že u článku z minulého týdne není podepsaný autor, což je u prvního článku na první stránce hodně neobvyklé.
Někteří novináři označili tento konkrétní text až za dezinformační, souhlasíte s tím?
Tak daleko bych nešel. Já v něm spíš vidím málo vyvážené argumenty pro a proti. V sérii článků, jak jsem je sledoval, Právo zdůrazňovalo hlavně použitelnost ivermektinu.
Jedná se o anomálii, že by článek, který takzvaně otevírá noviny, byl bez podpisu? Že by čtenář neznal jeho autora?
Pro většinu čtenářů je to irelevantní, protože pokud nejde třeba o komentář, tak si čtenář autora nevšimne. Na to je dost průzkumů. Jiná věc je, jak to funguje z hlediska profesionální odpovědnosti. Zavedená tradice je taková, že články mohou být podepsané buď redakce, nebo zkratka v závorce. Podpis se vynechává ve chvíli, kdy autora nechceme definovat nebo kdy chceme dát jasně najevo, že redakce si za tímto článkem jednoznačně stojí. Takže by se dalo čekat, že se nebude vyskytovat tolik u zpravodajských článků, ale spíš u nějakého názoru nebo stanoviska.
Možné také je, že redakce nechce autora zveřejnit, ale pak by bylo namístě vysvětlit proč. V tomto případě se totiž nejedná o nějaké utajované skutečnosti související s ohrožením případného autora. Je to veřejná debata na téma, které je všeobecně dostupné, není třeba zvláštních utajovaných zdrojů, které by mohly ospravedlnit takové chování. Jiná věc je, že podpis pod článkem zvyšuje jeho důvěryhodnost, protože víme, že autor, který cituje jednotlivé názory, s těmi lidmi mluvil. To je docela důležité.
Zkratky šetří v novinách místo, na internetu ne
Které mediální texty tedy nepotřebují podpis ve složení jméno a příjmení?
Zkratky, které odkazují na autora, se dělají u zpravodajských článků, u kterých postava autora není tolik důležitá. Jde například o shrnutí nějakého tématu. Zatímco u zásadních článků je vždycky dobře, aby byl autor uveden. Je to, jako kdybyste kupovala potravinu a neznala výrobce.
Kam se za poslední roky posunula tradice podepisování? Dodržují současní novináři, zejména po vzestupu internetových médií, to, že by svoje dílo měli podepsat?
Zkratky se používají z úsporných důvodů, protože v tištěných médiích to znamená na konec odstavce připojit závorku a jednu slabiku. Zatímco na celé jméno musíte mít řádku navíc. V onlinovém světě žádné omezení prostoru není. Maximálně vám někdo řekne, že moc dlouhý text nikdo nebude číst. Takže platí to, že autor by podepsán být měl, protože to znamená, že si za dílem stojí.
Přesto právě na zpravodajských serverech čtenář často narazí na zkratku nebo zkratku redakce.
To souvisí s dostupností informací a s větší možností informaci šířit. Díky internetu může být novinář každý. Za novináře ale já pokládám toho, kdo dodržuje profesionálně etické standardy – ověřuje informace, přiznává zdroje a tak dále. I tady by mělo platit přiznávání autorství. Máme ale servery, na kterých se běžně vyskytují přepisy debat nebo rozhovorů z jiných médií. Je to sice přiznáno, ale těží z cizí práce. Já jsem měl kdysi takovou vlastní zkušenost z Parlamentních listů, už od toho ale ustoupily. Pravdou ale je, že větší svoboda a lepší přístup k internetu jsou dnes bohužel spojeny s menší odpovědností, a to profesi samozřejmě poškozuje.
Může to souviset také s tím, kdo médium vlastní?
Může, ale většinou to souvisí s tím, že média jsou ve špatné kondici a nevydělávají dostatek peněz. Dnes se to hodně řeší, většina příjmů z reklamy jde na Google a Facebook. Na média přichází menší koláč a dělí si ho větší počet médií. Výsledek je, že v médiích pracuje málo lidí, na práci mají méně času a důsledek je jednoduchý – trpí etické a profesionální standardy.
Syndikát zasahovat nemůže
Musel Syndikát novinářů kvůli problémům s podpisem už zasahovat?
Syndikát má etickou komisi, je to dobrovolný samoregulační orgán, který nemá právo zasahovat. Když přijde stížnost, může vyzvat druhou stranu, aby se k ní vyjádřila, a vynese závěr na základě etického kodexu. Když jsme se bavili o Právu, to je deník, který když dostane výzvu k vyjádření k nějaké stížnosti, zásadně neodpovídá. Má v tomhle naprosto jasnou politiku, že pokud někdo má nějaký problém, může se obrátit k soudu.
Čím si to vysvětlujete?
Myslím si, že to je jasně stanovená redakční politika, že se nenechají jakýmkoliv způsobem omezovat zvenčí, že jsou si odpovědni sami vůči sobě. Ale to je moje interpretace, nemůžu mluvit za ně.
Kdybyste měl obecně shrnout, jak novináři podle vás přistupují v poslední době k pandemii?
Slyšel jsem opakovaně výhrady, že už je toho tématu hodně, případně že je ve zpravodajství servírováno hodně negativně. Pochopitelně, pandemie je problém, který sužuje společnost už rok, a když se podíváme na škody na zdraví a lidských životech, prožíváme něco, co se dá srovnat s dopady válečného konfliktu. Je to téma, které nemůžete umenšit. Budí velké emoce, a jeho zpracování by proto mělo být co nejvěcnější. A marná sláva, u části médií převažují emoce.
