Těsně před víkendem se v hlavní soutěži festivalu v Cannes představily dva zajímavé snímky z Východu: Jak ruský, tak polský film s sebou nese podpis výrazné režisérské osobnosti – Kirilla Serebrennikova a Pawła Pawlikowského. A oba jejich snímky kromě lokace na východ od Západu spojuje černobílé provedení, hudba jako důležitý prvek a příběh o svobodě z dob komunistického režimu.
Rus Kirill Serebrennikov svůj nový film Léto (Leto) nepředstavil osobně. Jako otevřený kritik Kremlu nemohl do Cannes přijet, protože je momentálně v domácím vězení po sporném obvinění z korupce. Jeho nový film není tak ostře kritický k současné ruské společnosti, jako byl předchozí snímek Mučedník, ale stále nese kritický tón pro nemožnost svobodně se vyjádřit.
Léto se odehrává v Leningradě na počátku osmdesátých let, za éry Leonida Iljiče Brežněva a v předperestrojkovém období. Vypráví o milostném trojúhelníku dvou hudebníků Viktora Coje a Mikea Naumenka a ženy mezi nimi.
Filmový příběh vznikl podle pamětí Naumenkovy manželky Natalie, ve filmu pojmenované Nataša. Viktor Coj se stal idolem tehdejší mládeže a Michael Naumenko přiváděl rock a blues rock do Sovětského svazu. Stali se zástupci generace odsouzené k záhubě, jejich zápas s hudbou, s režimem i s osobním životem zakončila předčasná smrt.
Nebyl by to mnohoznačný Serebrennikov, aby do podtextu nedal spodní tón: režimu podle něho může způsobit velké problémy, když se samovolně uvolní nevybouřené emoce, nastřádané kvůli příkazům, zákazům a cenzuře.
Ve filmu není zbytečná scéna. Všechno je v jednotlivých sekvencích intenzivně nahuštěno – napětí, dialogy, hudba. Režisér míchá žánry: z životopisného filmu a melodramatu odskakuje do divokých videoklipů s těžkou hudbou i barevným obrazem, kde je vše jinak, než se předpokládá, teče v nich krev a zpívá se anglicky a kriticky.
Studená válka z Polska
Polský film Studená válka (Zimna Wojna) věnoval režisér Paweł Pawlikowski svým rodičům, kteří měli podobně komplikovaný vztah jako hrdinové jeho příběhu. Jejich láska začíná v poválečném Polsku v roce 1949, kdy k moci nastupuje nový režim. Wiktor je pianista a dirigent, Zuzana zpěvačka a tanečnice. Potkají se při formování nového souboru lidových písní a tanců, který má podpořit budovatelský optimismus v zemi.
Když soubor začne měnit svůj repertoár v silně propagandistickou oslavu Stalina a komunismu, Wiktor chce využít příležitosti při návštěvě Berlína a emigrovat na Západ. Osudy obou postav se začnou odvíjet neuvěřitelnými cestami po celé Evropě, potkáváme je v Paříži, Jugoslávii, opět v Polsku.
Jeden malý vztah, který válcují velké dějiny, otázka vlastenectví a hledání domova. Film vyvolává spoustu otázek o emigraci nebo kolaboraci s režimem: Kdo víc trpí? Ten, kdo zůstal, nebo ten, kdo odešel? Je štěstí dělat věci s láskou, ale v nesvobodě, nebo být svobodný, ale bez lásky a bez domova? Pawlikowski ve svém černobílém filmu ukázal, že nic není černobílé.
Pro české filmaře je zařazení filmů Léto a Studená válka do canneské soutěže vzkazem, že jde natočit výborný a přitažlivý film o těžkých padesátých nebo o stojatých osmdesátých letech.
