V drážďanském Zwingeru otevřeli Cestu do zásvětí. Výstava návštěvníky zavede do říše mrtvých, která patří zesnulým obyvatelům starého Egypta. Zvláštnosti země Nilu, jejího náboženství, tradic a kultury, fascinují lidi od starověku až dodnes. Výstava je výběrem z více než šesti tisíc předmětů týkajících se starého Egypta z drážďanských sbírek.
Díky etnografům víme, že pohřební rituály i vše, s čím vypravit mrtvé na cestu bez návratu, nalezneme snad u všech civilizací, ať již byly na jakékoli výši. Umírali jak příslušníci přírodních národů v Austrálii, Inkové, Řekové či Tibeťané, stejně jako staří Germáni, pohané i křesťané – a také Egypťané.
Každý asi zná egyptské mumie, ať již šlo o faraony, jejich ženy, velekněze, či nižší hodnostáře, lišily se pouze v kvalitě mumifikace a okázalosti zásvětní výbavy. Vnitřnosti zesnulých byly při mumifikaci, jež trvala až sedmdesát dní, vyjímány a uchovávány v oddělených nádobách.
Systém zásvětí, přesněji řečeno kroky, které bylo třeba učinit jak na tomto, tak onom světě, byl důkladně propracovaný. I tento „manuál“ měli staří Egypťané propracovaný do nejmenších detailů.
Smrt pro ně totiž nepředstavovala definitivní konec, ale jakousi přestupní fázi, proto byla tělům zesnulých a jejich uchování věnována taková péče – měla zajistit šťastný přechod do zásvětí, Západních zemí, jak je Egypťané nazývali. Zároveň musel zemřelý předstoupit před soud smrti, zkoumající jeho skutky v pozemském životě.
Život proti jedinému pírku
Důležitou postavou egyptského panteonu a mytologie přitom byl bůh Osiris. Byl bohem plodnosti, zemědělství, posmrtného života, mrtvých, spásy, života a vegetace, hlavně ale jedním z prvních bohů spojovaných s mumifikací.
Když jej jeho závistivý bratr Sutech zavraždil a rozsekal na kusy, Osiridova sestra Eset (též známá jako Isis) společně se svou sestrou Nebthet, jež byla i ženou Sutecha, všechny kusy těla sesbírala, obalila a tak přivedla Osirida zpět k životu – odtud tedy balzamování.
Právě Osiris, pán mrtvých a podsvětí, pán ticha, zasedal v tribunálu pro mrtvé. Po zodpovězení otázek, zda dotyčný žil podle přikázání bohyně Maat, jež představovala pravdu a řádný život, bylo jeho srdce položeno na jednu misku vah, na druhou pak jediné pírko, které symbolizovalo pravdu. A běda, pokud srdce převážilo.
Pokud se totiž zesnulý řádu zpronevěřil, byl předhozen požíračce duší, bohyni Amemait, mající krokodýlí hlavu, hřívu, tělo lva a spodní část těla hrocha, a o posmrtném životě si mohl nechat jen zdát. Nejdříve jej čekalo hrozné mučení a pak naprostá zkáza. Spekuluje se, že křesťanské popisy pekelných muk vychází právě z těchto egyptských představ.
Pojetí duší u starých Egypťanů bylo oproti našemu daleko komplikovanější. Jak píše William Burroughs v románu Západní země, „staří Egypťané postulovali sedm duší“, přičemž první čtyři „opouštějí potápějící se loď“, jak jen to jde. Až pátá, Ka, „dvojník, který je nejvíce spojen s člověkem, obvykle dosahuje dospělosti ve chvíli tělesné smrti a je jediným spolehlivým průvodcem Krajem mrtvých na cestě do Západních zemí.“
Sarkofág či služebníci zesnulých
Těmto aspektům se věnují drážďanské Cesty do zásvětí. Kurátoři měli skutečně z čeho vybírat, ve sbírkách mají k šesti tisícům exponátů. Potvrzuje se tím fascinace tímto fenoménem, jíž novodobí němečtí sběratelé podléhali už od počátku 18. století.
Návštěvníci si mohou prohlédnout pohřební stély z pohřebiště v Thébách z doby 2118 až 1980 před naším letopočtem nebo malé fajánsové figurky ušebtis, v podstatě služebníky, kteří měli v zásvětí vykonávat práce za zesnulého. Figurky, vysoké přibližně patnáct centimetrů, byly v hrobě uloženy v malých krabičkách, na každý den jedna. Vystaveno je i šestatřicet figurek dozorců, kteří na „odpovídače“ s bičem v ruce dohlíželi.
Nechybí překvapivě zachovale barevný sarkofág Djed-mut-ju-anchy přibližně z doby 660 až 600 před Kristem, vyrobený ze dřeva a asfaltu. Nápisy a zobrazení božstev v podobě lidských těl se zvířecími hlavami mají obyvatelce sarkofágu zajistit další existenci.
Komiks o věčném soudu
V Drážďanech vystavují i čtyři kanopy, tedy nádoby na vnitřnosti balzamovaných. K vidění jsou i šperky a ozdoby provázející mrtvého do hrobu, stejně jako například lví hlava bohyně války a moru Sachmet (Mocná), vytesaná z granodioritu někdy kolem roku 1340 před naším letopočtem. V Thébách jich zatím bylo nalezeno asi sedm set, tato je krásně vypracovaná a v životní velikosti, bohužel se ale dochovalo jen torzo.
K vidění jsou i tři fragmenty ze stěn hrobu. Mimořádný je třímetrový zlomek knihy mrtvých. Byl určený pro kněze boha Amona a sledovat na něm lze postupnou posmrtnou cestu duše, jejíž vyobrazení trochu připomíná i komiks, ovšem tři tisíce let starý.
Do egyptského zásvětí se zájemci ve Zwingeru dostanou až do 16. dubna příštího roku.
