Před deseti lety zemřel Miroslav Tichý. Byl známější v zahraničí než v Česku, jeho sláva ho ale příliš nezajímala. V Kyjově má Tichého připomenout nová galerie, kde by měl mít stálou expozici. Předmětem jeho tvorby byla žena, jeho dílo však přináší svědectví o životě v jiné době, jímž prostupuje zvláštní tajemnost. Fotoaparáty si vyráběl sám, o výstavy ani popularitu nestál.
Jeho rozostřené, přesvětlené, špatně vyvolané snímky zachycují zapomenuté, poetické fragmenty z jiné doby. Jejich „nedokonalost“ podle odborníků však představuje zároveň největší sílu. Miroslav Tichý žil v chátrajícím domku po rodičích a do ulic města se vydával, aby na nich zachycoval kyjovské ženy a dívky na koupalištích či v obchodech. Ve vhodném okamžiku odkryl aparát a stiskl spoušť, aniž by se díval hledáčkem. Jindy snímky pořizoval dírou v plotě.
Do konce osmdesátých let takových fotek pořídil tisíce. Když fotografie pořizoval, sklízel za to od místních nadávky. Lidé ho považovali za podivína a měli za to, že nefotí, ale jen šmíruje. O své výtvory pak nijak nepečoval ani je nekonzervoval, a tak se do nich často pustily plísně. Byl hospitalizován v psychiatrické léčebně, aby „nenarušil“ prvomájové oslavy.
„Žena je pro mě motiv. Nic jiného mě nezajímá. Se ženami jsem se nespustil. I když vidím ženu, která se mi líbí – a možná bych se mohl pokusit o nějaký kontakt –, uvědomím si, že mě to vlastně nezajímá. Namísto toho vezmu tužku a nakreslím ji,“ říkal Tichý, jenž si z bývalé komory na dvoře svého domu vytvořil fotografickou laboratoř.
Fotoaparáty stavěl z plexiskel i pivních zátek
On sám se ale spíše považoval za malíře, ostatně po návratu ze studií na AVU do Kyjova se věnoval právě malbě, a i fotky zdobil malovanými rámečky. Jeho dobrovolný vnitřní exil mu v době totality poskytoval svobodu, byl mimořádně vzdělaný a zručný. Fotoaparáty si ostatně sestrojoval sám s pomocí krabiček, pivních zátek či starých skel od brýlí.
„Bylo to úžasné. Třeba čočky sám vyráběl z plexiskla – a fungovaly,“ vzpomínala na něj v roce 2013 dokumentaristka Nataša von Kopp, která o něm natočila film. „Jeho krédo bylo, že umění není to, co je perfektní, ale že právě to neperfektní má kouzlo a poezii,“ dodala.
Tichý vstoupil do povědomí mimo Kyjov na konci devadesátých let zásluhou Čechošvýcara Romana Buxbauma, jenž se s ním stýkal od roku 1982 a získal od něj kolem tisícovky snímků. Cena jedné fotky se nyní pohybuje v řádech tisíců eur. Fotografie byly vystaveny v mnoha zahraničních galeriích, mimo jiné v Haagu, Seville, New Yorku, San Franciscu nebo v pařížském Centre Pompidou. Na prestižním festivalu fotografie v Arles v roce 2005 získal cenu Objev roku. V Praze se velké výstavy dočkal v roce 2010.
Vytvořilo mu jeho okolí komerční image?
Tichý však o popularitu nestál, žil stále stejně a do soukromí si pouštěl jen málokoho. Byl kyjovskou postavičkou, která nedbá na svůj zevnějšek. Z jeho úspěchu tak podle některých těžilo spíše jeho okolí, které kolem něj vytvořilo marketingově vděčnou auru nedostupného umělce žijícího ve vlastním světě. Umělecký provoz z něj tak měl podle části kurátorů vytvořit vykonstruovaný fenomén, jenž lze dobře prodávat, což jde ale proti smyslu Tichého života.
„Celá Tichého existence byla skandální, a to nejen v kontextu stalinské diktatury; tím skandálnější by byla v Americe, kde by byl zatčen a navěky uvězněn za sexuální harassement,“ napsal Gianfranco Sanguinetti v Tichého monografii Podoby pravdy, která vyšla i v češtině. Podle něj se Tichý dopouštěl recidivy každým snímkem, jeho umění bylo oslavou politické nekorektnosti.
Kyjovská radnice aktuálně jeho snímky mnohonásobně zvětšené vyvěsila na zeď místního kina. Tichého přítel a sběratel Buxbaum chce také ve městě zřídit depozitář i galerii současného umění, kterou bude provozovat město. Galerie vznikne v budově, kterou Buxbaum vlastní a kde měl Tichý nějaký čas ateliér. Druhou galerii věnovanou Tichému chce Buxbaum otevřít v Curychu. Tichý zemřel ve věku 84 let 14. dubna roku 2011 v Kyjově.
