Devatenáctým ministrem kultury za éry samostatné České republiky se stal Oto Klempíř (za Motoristy). Hudebník spojovaný hlavně se skupinou J.A.R. není zdaleka jediným umělcem, který se dostal do vrcholné politické funkce. Hudbu, psaní či film vyměnili za křeslo nejen kulturního resortu třeba Martin Stropnický, Michael Kocáb nebo Helena Třeštíková.
Václav Havel (prezident)
Spisovatel, dramatik a esejista Václav Havel patřil za komunistického režimu k vůdčím osobnostem disentu. Spoluzakládal Chartu 77 a stal se také jedním z jejích mluvčích. Opakovaně byl vězněn. Do politiky oficiálně vstoupil během sametové revoluce, kdy stál v čele delegace Občanského fóra při jednání s představiteli státu a Komunistické strany Československa o reorganizaci vlády, parlamentu, svobodných volbách a o dalších vnitropolitických otázkách. Z Hrádečku, kde měli Havlovi chalupu a kam za nimi řada disidentů jezdila, se dostal na Hrad.
Po pádu komunistického režimu byl čtyřikrát zvolen prezidentem republiky. Poprvé už koncem roku 1989, kdy se stal hlavou tehdejší Československé socialistické republiky (ČSSR), následně v červenci 1990 pokračoval jako prezident již přejmenované České a Slovenské Federativní Republiky (ČSFR). Po rozpadu federace byl v lednu 1993 zvolen prvním prezidentem samostatné České republiky. Funkci obhájil ještě o pět let později. Z Hradu odešel v roce 2003. Zemřel roku 2011.
Ceněné jsou Havlovy eseje, zejména Moc bezmocných z roku 1978. Politika se promítala i do jeho dramatické tvorby, ovlivněné tradicí absurdního divadla. Z kulisáka se během šedesátých let vypracoval na dramaturga a autora, jehož hry s nástupem normalizace zůstávaly mimo česká jeviště.
V Havlových textech – Zahradní slavnost, Žebrácká opera, Audience či Largo desolato – se odrážela frázovitost a vyprázdněnost doby i vlastní zkušenost intelektuála pracujícího v pivovaru a tvůrce pod tlakem totalitních praktik. Po odchodu z prezidentské funkce si potomek rodiny, která se zasloužila o vybudování československého filmového průmyslu, splnil svůj sen režírovat. A natočil svůj první a zároveň poslední film Odcházení, v němž se hlavní hrdina nedovede vyrovnat s tím, že už není kancléřem.
Pavel Tigrid (ministr kultury)
Pavel Tigrid, vlastním jménem Pavel Schönfeld, pocházel z asimilované židovské rodiny, rodově byl spřízněn se spisovateli Antalem Staškem a Ivanem Olbrachtem. Sám psal. Jeho dva nejznámější tituly vyšly nejprve v exilovém nákladu. Jak Politická migrace v atomovém věku, tak Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, ve které stručně shrnul události v Československu ve dvacátém století.
S nimi měl ostatně bohatou osobní zkušenost. Československo byl nucen dvakrát opustit. Poprvé emigroval v březnu 1939 coby dvacetiletý před nacisty, podruhé v únoru 1948 před komunisty. Za války mohli posluchači jeho hlas slýchat v československém vysílání BBC, během komunistické vlády pak v USA a později ve Francii vydával časopis Svědectví.
Do Československa se znovu vrátil až na prezidentskou inauguraci Václava Havla v prosinci 1989. Stal se Havlovým poradcem a jeho blízkým spolupracovníkem. V letech 1994 až 1996 vedl ministerstvo kultury (jako nestraník za KDU-ČSL) ve vládě Václava Klause. Zemřel náhle na konci srpna 2003 ve městečku Héricy nedaleko Paříže.
Pavel Dostál (ministr kultury)
Pavel Dostál byl jedním z nejdéle sloužících členů českých vlád: ministrem kultury byl sedm let. Do kabinetu, s typickou šálou na krku, přišel s Milošem Zemanem (tehdy ČSSD) v létě 1998 a do čela ministerstva kultury si jej vybrali i všichni tři Zemanovi nástupci z řad ČSSD.
Politickou kariéru spojil po krátké epizodě v Občanském fóru se sociální demokracií, do které vstoupil v březnu 1991. Už v roce 1990 byl zvolen do Federálního shromáždění, působil v olomouckém zastupitelstvu, od roku 1996 byl členem Poslanecké sněmovny. V jednom ze svých posledních rozhovorů – zemřel v červenci 2005 – nicméně přiznal, že byl z poměrů v české politice znechucen a chtěl se vrátit k psaní a divadlu.
Divadlu se začal věnovat v polovině šedesátých let. Režíroval, psal do novin i pro televizi, v srpnu 1968 se podílel na protiokupačním vysílání rozhlasu a režim mu další kariéru v divadle znemožnil. Poté tak pracoval jako topič či skladník a k divadlu se vrátil teprve v polovině osmdesátých let. Napsal například s Miroslavem Horníčkem hru Premiéra aneb Nad smetištěm hvězdy (1988).
Martin Stropnický (ministr kultury, obrany a zahraničí)
Martin Stropnický prošel DAMU a koncem sedmdesátých let začal dostávat i filmové a televizní role, často v pohádkách. Hrával vesnické chasníky, sám měl už zkušenosti ze světa díky svému otci, který pracoval v obchodní diplomacii. A diplomacii začátkem devadesátých let studoval i Stropnický, a to ve Vídni. Po sametové revoluci začal pracovat na ministerstvu zahraničí.
Nejprve jako poradce, později jako generální ředitel sekce kulturních styků. V první porevoluční dekádě stihnul být také velvyslancem v Portugalsku a Itálii a ujmout se jako nestraník ministerstva kultury v úřednické vládě Josefa Tošovského. Na přelomu milénia působil jako velvyslanec ve Vatikánu. V roce 2014 byl coby člen ANO jmenován ministrem obrany v koaliční vládě Bohuslava Sobotky (ČSSD). V prosinci 2017 se stal místopředsedou vlády a ministrem zahraničí ve vládě Andreje Babiše (ANO).
Ve stejné době se o něm spekulovalo jako o možném kandidátovi hnutí ANO v prezidentských volbách, to ale žádného svého kandidáta do klání o Hrad nevyslalo. V roce 2018 se Stropnický vzdal poslaneckého mandátu a odešel také z vedení ANO a následně se ujal funkce velvyslance v Izraeli, kde vydržel do roku 2023.
V mezidobí, kdy se nevěnoval politice, se vrátil k herecké profesi, za divadelní roli obdržel cenu Thálie. A také devět let umělecky šéfoval Divadlu na Vinohradech.
Vítězslav Jandák (ministr kultury)
Ve filmu a televizi si diváci Vítězslava Jandáka pamatují z komedií Metráček a Tankový prapor, pohádek Tři oříšky pro Popelku a Z pekla štěstí nebo ze seriálů Arabela a Velké sedlo. Několik let byl také prezidentem filmového festivalu pro děti a mládež ve Zlíně.
Po listopadu 1989 se začal věnovat převážně politice a podnikání a působil také jako manažer, zasedal i v zastupitelstvu hlavního města Prahy. Postupně byl členem politických stran Republikánská unie, KDU-ČSL, ODS a ČSSD. Ve vládě premiéra Jiřího Paroubka (tehdy ČSSD) se jako nestraník stal po smrti Pavla Dostála ministrem kultury. Tuto funkci zastával od srpna 2005 do září 2006, poté až do roku 2017 byl poslancem. V roce 2020 neúspěšně kandidoval jako nestraník za hnutí ANO do Senátu ve volebním obvodě Pelhřimov.
Martin Štěpánek (ministr kultury)
Martin Štěpánek pocházel z herecké rodiny – herectví se věnovali či věnují i jeho otec Zdeněk a sourozenci Petr a Jana. On sám se objevil v řadě filmových a televizních titulů, od komedie přes pohádky po dramata, byť role výrazně spojená s jeho jménem by se v jeho filmografii hledala těžko. Byl v angažmá v Národním divadle, Divadle na Vinohradech a také v Činoherním klubu, odkud dostal výpověď z politických důvodů.
V roce 1981 ale otočil kormidlo jiným směrem. Emigroval, žil v Německu a pracoval jako redaktor Rádia Svobodná Evropa. Do Česka se vrátil v roce 1994, opět hrál a vyzkoušel si i „roli“ ministra kultury ve vládě Mirka Topolánka (ODS), kde zasedal v letech 2006 a 2007. Štěpánek byl nestraníkem, blízko měl ale k ODS. Život se rozhodl ukončit dobrovolně v roce 2010.
Helena Třeštíková (ministryně kultury)
Dokumentaristka Helena Třeštíková je známá především časosběrnou metodou natáčení. Léta se vrací k osudům hrdinů svých snímků, ať už jsou to páry v Manželských etudách nebo individuální protagonisté jako recidivista René a narkomanka Katka. Ocenění za své dokumenty dostala doma i v zahraničí. Na časosběrné metodě je podle ní nejzajímavější, že člověk nikdy neví, jak se sledované vztahy budou vyvíjet.
To platí i o politické kariéře, jak si Třeštíková vyzkoušela na vlastní kůži, když se do politického dění v lednu 2007 krátce zapojila. Ve funkci bezpartijní ministryně kultury (za KDU-ČSL) ve vládě Mirka Topolánka setrvala pouhých sedmnáct dní. Svou překvapivou a rychlou rezignaci tehdy zdůvodnila politickým tlakem na obsazení míst ministerských náměstků. V komunální politice dlouhodobě působí její dcera Hana (za Praha sobě).
Michael Kocáb (ministr pro lidská práva)
Absolvent oboru varhany a skladba Michael Kocáb začal hrát v osmdesátých letech s kapelou Pražský výběr. Hudba nové vlny s temnými a ironickými texty i neobvyklá pódiová prezentace přitahovaly mnohé fanoušky. Pro komunistický režim se ale stala odstrašujícím příkladem. Kocáb stejně jako ostatní členové kapely si musel hledat jiné uplatnění. Pomohli mu v Krátkém filmu a později na Barrandově, kde se prosadil jako autor filmové a divadelní hudby.
Na konci osmdesátých let se začal angažovat v politice. S textařem Michalem Horáčkem založili iniciativu Most, která chtěla připravit setkání předsedy komunistické vlády Ladislava Adamce s opozicí. Události ale byly rychlejší, přišel listopad 1989, po němž byli Kocáb i Horáček u jednání mezi zástupci moci a Občanského fóra (OF). Necelé dva roky pak byl Kocáb za OF poslancem Federálního shromáždění. Jako předseda parlamentní komise se věnoval především odsunu sovětských vojsk.
K politice měl ale blízko i později, patřil do okruhu spolupracovníků Václava Havla, v letech 2009 až 2010 působil jako ministr pro lidská práva ve vládách Mirka Topolánka a Jana Fischera. A i když v roce 2012 přišel comeback Pražského výběru, Kocáb se nepřestal vyjadřovat k věcem veřejným. Jako mluvčí iniciativy Kroměřížská výzva například kritizoval hnutí ANO kvůli oligarchizaci politiky.
Radek John (ministr vnitra)
Radek John vstoupil do povědomí veřejnosti už za minulého režimu jako redaktor časopisu Mladý svět a autor ve své době populárních knih Džínový svět nebo Memento na téma dospívání či drogy. Před revolucí i po ní psal také scénáře pro Filmové studio Barrandov, třeba ke snímkům Sněženky a machři, Proč?, Bony a klid nebo Tankový prapor. Velkou popularitu mu přinesl investigativní pořad Na vlastní oči.
Do vrcholné politiky se dostal jako jedna z hlavních tváří vládní strany Věci veřejné, které téměř čtyři roky předsedal. Pod jeho vedením se strana ve volbách v květnu 2010 dostala do Poslanecké sněmovny a stala se i součástí vládní koalice s ODS a TOP 09. John byl v červenci 2010 jmenován ministrem a místopředsedou vlády. V dubnu 2011 byl ale z funkce ministra vnitra odvolán, zůstal vicepremiérem zodpovědným za boj s korupcí. Na tuto funkci však záhy rezignoval. Po rozpuštění sněmovny v roce 2013 se ještě angažoval v komunální politice na městské části Praha 5 a v roce 2014 neúspěšně kandidoval do Evropského parlamentu.
Milan Uhde psal prózu i divadelní hry, například Baladu pro banditu. Po listopadu 1989 působil jako nakladatel a na čas jej pohltila politika. Vstoupil do ODS, stal se ministrem kultury (v rámci federace), předsedou České národní rady a Poslanecké sněmovny.
Poslanecký mandát získali herečka Kateřina Lojdová (ODA), hudebník Michal Prokop (ODA), hudebník, textař a divadelník František „Ringo“ Čech (ČSSD), herečka Taťana Fischerová (za US-DEU), dokumentaristka Olga Sommerová (LES na kandidátce TOP 09) či scenárista, dramaturg a moderátor Aleš Juchelka (ANO).
Do Senátu se dostal herec, režisér a divadelní ředitel Tomáš Töpfer (za ODS).
Na prezidenta, respektive prezidentku, neúspěšně kandidovali výtvarník Vladimír Franz, herečka Taťana Fischerová a textař Michal Horáček.
