Nová kniha historika Martina Jindry objasňuje, jak se žilo ve stínu totalit sochaři, grafikovi, architektovi a také mystikovi Františku Bílkovi a jeho rodině. Pod názvem Troje dveře do chrámu v nás se detailně věnuje zejména osudům umělcových potomků.
František Bílek proslul zejména svými dřevěnými sochami nebo návrhem ateliérové vily na pražských Hradčanech. Historik Martin Jindra se ale rozhodl věnovat také dosud málo probádaným osudům jeho dětí.
Svého syna Františka Jaromíra přiměl, aby se vzdal přání stát se divadelníkem. „Otec mu vysvětlil, že pakliže se nebude věnovat duchovní práci mezi lidmi, rodina ho nepřijme,“ upřesnil Jindra.
Sloužil v kostele svatého Václava na Zderaze, kde interiér od roku 1930 dotváří i sochy a lavice od Františka Bílka. „Lavice Bílek doprovodil motivy ze zvířecí a rostlinné říše. Často se inspiroval v přírodě. On častokrát už ve stromech spatřoval sochy, které se do nich chystal vytesat,“ popisuje historik.
S husitskou církví byl spojený osud i jeho dcery Berty. Po vzoru své matky se stala církevní sociální pracovnicí. „Iniciovala třeba výrobu Bílkem navržených hostií v církvi československé husitské. Je to asi pět sedm let, kdy se podařilo tu výrobu znovu obnovit,“ prozradil autor knihy.
Po smrti Bílka
Umělec zemřel na začátku čtyřicátých let. Berta spolu se svou matkou celý život propagovaly Bílkovo dílo. Po měnové reformě v roce 1953 však bylo stále obtížnější vilu udržovat a zpřístupňovat veřejnosti. Proto se rozhodly ji věnovat státu. Obě se tak staly hosty ve vlastním domě.
„Podmínky nebyly vůbec jednoduché. Neměly třeba pravidelný přísun tepla. Manželka sochaře Bílka rok a půl poté, co vila byla předána státu, umírá. A za nevyjasněných okolností potom v roce 1971 zemřela i sochařova dcera Berta,“ doplnil Jindra další osudy.
Františkovi Jaromírovi se po smrti otce splnil jeho divadelní sen a opustil farářskou službu. Po komunistickém převratu v roce 1948 se s celou rodinou rozhodl emigrovat. Zemřel v Uruguayi v roce 1977.
