Celovečerní debut Ostrým nožem slovenského režiséra Teodora Kuhna, který letos uspěl na Febiofestu, se inspiroval na Slovensku velmi známou kauzou z roku 2005. Na dunajském nábřeží byl tehdy ubodán vysokoškolský student skupinou neonacistů. Viníci nebyli dodnes potrestáni. Ve snímku autoři sledují otce zavražděného chlapce Dávida při jeho snaze o dosažení spravedlnosti, dopadení pachatelů a jejich usvědčení.
Základní příběh filmu je jednoduchý. Otec zavražděného chlapce se snaží získat pro svého syna spravedlnost. Viníci jsou ale propuštěni i přes jasné důkazy, neúnavný otec však v boji pokračuje. Naráží na byrokracii, korupci a výhrůžky. Divák díky medializaci kauzy tuší neveselý konec, i přesto ale přihlíží v napětí.
Jakub Medvecký a Teodor Kuhn (scenáristé snímku) občasnými flashbacky „nabourávají“ jinak chronologickou linku vyprávění. Flashbacky nás vracejí k postavě zavražděného Dávida, jehož osobnost nám zprostředkovává povětšinou osobní pohled otce Ľuda v podání Romana Luknára. Tyto výlety do minulosti zvyšují divákův zájem – snažíme se pochopit, co se stalo, co si Dávid v životě přál nebo jaký vztah měl s někdy příliš tvrdým otcem, který moc nevnímal, co by si Dávid přál. Retrospektivy ale vyvolávají ještě jeden pocit – frustraci.
V podstatě žánrový film
Byť víme, že flashbacky postupně odkrývají noc vraždy (a tedy i víme, co se stane), jsme frustrováni – situací, kontextem, „blbou“ náhodou, vším, co Dávidově noční vycházce předcházelo. A i přesto se bojíme, co přijde. Forma zvoleného vyprávění jde ruku v ruce s vizuálním pojetím filmu. Na nervy působící flashbacky, které nám především na začátku filmu avizují otřesnou událost, jsou podpořeny barevností snímku, jakož i rámováním obrazu (časté detaily někdy až příliš akcentují klaustrofobii a bezmoc hlavního hrdiny).
Záběr na modré blikající světlo na stropě otevírá celý film, blikající policejní modrá jednoznačně avizuje tragickou událost. Rozespalý otec probuzen tímto světlem pátrá po bytě po svém synovi, zlá předtucha je finálně potvrzena tříštivým zvukem domovního zvonku – policie jde k nim. Oznámení z úst vyšetřovatele si již otec vyslechne jakoby v mrákotách. Tušil, co se stalo.
Použití obrazových symbolů je pro filmový jazyk typický. Někdy na ně ale tvůrci zapomínají, nehrají si s nimi nebo prostě jen využívají vyzkoušené vzory. Nelze tvrdit, že by film Ostrým nožem byl nadprůměrně invenční ve svém filmovém projevu. Jedná se o v podstatě žánrový snímek, tudíž některé vyprávěcí, obrazové vzory jsou nutností. Proto ale divák ocení drobné vizuální hrátky, jako je například v průběhu filmu měnící se záběr z ptačí perspektivy na most vedoucí přes Dunaj.
Z počátku filmu protíná most rám obrazu kolmo, jak snímek postupuje, most prochází záběrem diagonálně – dostává se na šikmou plochu jako hrdina. Ve finále se vrací zpět, nicméně nikdy na výchozí pozici. Na tu se nemůže vrátit stejně jako Dávidova rodina. Obdobně významným motivem je opakující se záběr na hladinu řeky, který nejen že zastupuje prostředí vraždy (stala se u mostu nad Dunajem), ale odkazuje i k básnickému symbolu plynoucí vody jakožto plynoucího času, v závěru podtrženému ústřední písní Dunaj v podání Jany Kirschner. Život plyne navzdory všemu dál.
Mrazivá zvuková koláž
Celkově je v přístupu tvůrců znát snaha o realistické ztvárnění. Přesto se jemné stylizaci nevyhýbají, výsledek však neztrácí na věrohodnosti. Jediné, čemu se divák nemůže ubránit, je otázka, proč na přelomu jara a léta nad Bratislavou ani jednou nevykoukne slunce. Až do tří čtvrtin filmu je obraz laděn do šedomodrého depresivního tónu, v exteriéru navíc podpořenému zamračenou oblohou. Většinu času funguje a koresponduje se zobrazovaným, nicméně po jisté době působí až příliš stísněně a přehnaně.
Většina formálních přístupů projde během filmu vývojem stejně jako hlavního hrdina. Vizuál nám tak nenápadně zprostředkovává emoční stav hlavního protagonisty. Zpočátku filmu dynamická ruční kamera ladí s otcovým neurotickým stavem, jak se ale proměňuje v cílevědomého hrdinu bojujícího o spravedlnost, klidní se i kamera, proplouvá ladněji všemi prostory. Její pohyb je demonstrací fází smutku hlavního hrdiny.
Stejně přistupují tvůrci i ke zvukovému designu. Někdy až příliš hlasitá kulisa ulice upozorňuje na fakt, že život se po Dávidově vraždě nezastavil. Zvuk se často mísí s hudebním doprovodem Michala Novinského, který je ve většině případů vyloženě nadbytečný, film by si bohatě vystačil s „realistickým“ zvukovým designem a diegetickou hudbou. Novinského hudba, která následuje vzory temného kriminalistického a psychologického žánru, je zde opravdu navíc. Vytrhává diváka z onoho precizně budovaného stylu.
Příkladem zmiňovaného syrového pojetí může být mrazivá zvuková koláž. Poté, co otec po složitých oklikách získá CD s klíčovým svědectvím jednoho z neonacistů, pouští si výslech v autě. Zvuk je součástí klasické montáže, je „nad“ obrazem, kamera se oddaluje, zabírá otcovo auto z výšky, pluje nad Bratislavou a sleduje město shůry, plynule se vznáší nad městem, zobrazuje Dunaj, silnice, zpomaluje tempo… Záznam výslechu se naopak postupně mísí s jinými zvukovými stopami, je v něm slyšet vysílání rádia, zvuky ulice, rozhovory lidí atd. Přidává na intenzitě, až se stává zvukovým šumem. Jsme ve třech čtvrtinách filmu. Klíčový důkaz a svědectví existují. Hrdina se konečně nadechuje k poslední bitvě.
Upřímnost vyrovná nedostatky
Poslední část filmu je syntézou zmíněných přístupů. Příběh graduje, a to i na poli vedlejších příběhů. Manželka Ľudi končí v nemocnici, jejich malá dcerka vnímá rostoucí napětí otce, a narůstá i její vlastní tíseň. Zde se sluší vzpomenout herecké výkony téměř všech herců. Roman Luknár i jeho filmová manželka Ela Lehotská nemohli zdrcené rodiče vyjevit lépe. Nevidíme žádné hysterické výlevy, nervové zhroucení, a o to více zažíváme děs, bezmoc, zoufalství a čirý smutek Dávidových rodičů. Nenucený a přirozený projev má i jejich filmová dcera Ela Štefunková. Do samého konce provázíme hrdiny paradoxně napjatí a plni očekávání.
Ostrým nožem je debutem, jak se patří. Je upřímným (až pedantským) tvůrčím projevem. Hraje si s filmovým jazykem a s formálním přístupem. Přináší tichý, a proto slyšitelnější projev smiřování se s nešťastnou událostí. Je vyrovnaný. Jistě není bez chyb. Lze mu vytknout právě onu pedantskou důslednost – v občasném tlačení na pilu po formální stránce, přebytečnou hudební kompozici… Vyrovná to ale upřímnost, s jakou film evidentně vznikl.
