Tragédie ruské jaderné ponorky K-141 Kursk, ke které došlo v srpnu 2000, je ve výkladu dánského režiséra Thomase Vinterberga zejména příležitostí k emocionálnímu nátlaku. Ačkoli je filmový Kursk technicky způsobilý, coby vyprávění se uchyluje k jednoduchým dramaturgickým zkratkám.
Jen stěží se dá v Kursku najít nějaký prvek, který by naznačoval autorství Thomase Vinterberga. Kdysi troufalý režisér, který spolu s Larsem von Trierem stál za manifestem Dogma 95, se postupně vzdálil experimentální kapitole své tvorby a otevřel se tradičnějším projektům.
Jestliže se svým filmem Komuna slavil před dvěma roky úspěch na festivalu v Berlíně (ocenění Stříbrný medvěd pro nejlepší herečku Trine Dyrholmovou), šlo už o nového Vinterberga, jenž přesně pracuje s ozkoušenými technikami hollywoodského stylu.
Žádné jiné evropské studio nemohlo Vinterbergovy schopnosti využít lépe než EuropaCorp, produkční společnost stojící za věrnými nápodobami amerických blockbusterů jako Lucy (2014) či Valerian a město tisíce planet (2017). Vinterberg nahradil původního režiséra Martina Zandvlieta a dostal se k velkoryse financovanému projektu.
Herecké hvězdy na šikmé ploše
K zachycení mezinárodního pozdvižení, které katastrofa z 12. srpna 2000 vyvolala, zvolil scenárista Robert Rodat všeobjímající hledisko, jež sleduje přeživší, jejich rodiny a ruské i britské námořní síly. Ačkoli historicky bylo neméně podstatné následné vyšetřování příčin tragédie, děj filmu je vázán na životy těch, kteří po explozích torpéd zůstali uvězněni na dně Barentsova moře. V přechodech mezi množstvím postav, které se nachází na odlišných místech a mají různé cíle, Vinterberg zajišťuje bezproblémovou orientaci.
Kursk tvoří velký herecký ansámbl s mnoha zvučnými jmény, jednotlivé role ovšem zrcadlí schematičnost zvoleného přístupu. Matthias Schoenaerts má jako námořník Michail Averin patrně nejblíže k tradiční představě protagonisty. Svou snaživou kreací působí v mnoha pasážích jako magnet pozornosti, jenž spolehlivě pozvedává zážitek z filmu. Své momenty má také plochá, nicméně srozumitelná postava admirála Grudzinského v podání Petera Simonischeka, který díky filmu Tlumočník (2018) nedávno zanechal stopu i ve slovenské a české kinematografii.
Figury komodora Russella (Colin Firth) a admirála Petrenka (Max von Sydow), které proti sobě stojí ve sporu o vedení záchranné operace, působí spíše jako argumenty než lidské osoby. Britská solidarita se takto setkává s ruským politickým intrikařením a pokrytectvím. Přímo politováníhodná je poté úloha Tanji Averinové, manželky přeživšího námořníka, které se zhostila Léa Seydouxová. Ve své podstatě představuje všechna myslitelná klišé role štkající ženy z domácnosti, jejíž jedinou povahovou vlastností je být milující manželkou hlavnímu hrdinovi a starat se o jeho dobro.
Není pak překvapením, že uchyluje-li se Vinterberg k hrubým zkratkám při nakládání s ústředními postavami, působí i celá vypravěčská koncepce velmi fádně. Po zlomu v podobě explozí následuje především neživotné těžení emocí a patosu. To se dostavuje jen trochu znalému divákovi v mnoha rozpoznatelných scénách – vyprávění vzpomínek, motivační proslovy, psaní vzkazů pro rodinu při žmoulání fotografií a předsmrtné vize blízkých. Patří k nim i chvíle odlehčení, které přichází v přesně předurčený čas a nepůsobí o nic autentičtěji.
Fabulace pro slzy
Vinterberg užívá složek filmového stylu v pokorné snaze natočit poutavé (melo)drama bez ostrých hran. Jediným výrazným rozhodnutím je změna šířky filmového obrazu, ke které dochází při vyplutí ponorky na moře. Film je od této chvíle prezentován v poměru 2.35:1 oproti původním rozměrům 1.66:1, ke kterým se později opět vrací v epilogu.
Pompézní krok ovšem vzbuzuje spíše otázky. Širokoúhlé záběry nijak nesouzní se stísněnými prostory ponorky, v nichž se Kursk většinou odehrává, a při snímání detailů tváří ztrápených námořníků pod slabým světlem zůstává formát zhola zbytečný.
Kursku je tak předurčeno, že největší vášně rozvíří jako politické stanovisko. Film je velmi kritický ke konání ruských činitelů, kteří kvůli obavám ze špionáže odmítali pomoc jiných států. Rodat s Vinterbergem jsou opatrní, aby kritiku soustředili do správných míst, hlavně tedy do mocenských struktur v námořnictvu, nikoli do Ruska samotného.
V případě admirála Petrenka se ale nebezpečně blíží typologii vetchého, moci se držícího starce, která se paradoxně objevovala v rané kinematografii Sovětského svazu.
Za těmito rozhodnutími ale není třeba hledat zlovůli. Kursk jako schematická interpretace skutečné události zkrátka staví hrdiny proti zbabělcům, člověka z lidu proti arcilotrům a bezpodmínečnou šlechetnost proti zatvrzelosti. Fabuluje pro emocionální účinky a užívá všeho, co bylo při událostech v srpnu 2000 na dosah ruky. V porovnání s filmy, které se snaží postihnout komplikované dějinné situace bez černobílé optiky, se Kursk přístupem jeví nejen jako výsostně starosvětský, ale hlavně zastaralý.
Přečtěte si také recenzi na film Kursk od Víta Schmarce na kulturně-kritickém webu ČT ArtZóna.
