V Petrovicích u Sedlčan se 11. června 1805 narodila Anna Chadimová a její život by zřejmě bez povšimnutí pohltila historie. Nebýt toho, že se právě této služce připisuje zásluha o vznik českého tance. Prý vymyslela polku.
Otec Anny Chadimové provozoval hostinec, ona sama se vyučila u sládka, uvádí Středočeská knihovna v Kladně. Učení ji zavedlo z rodných Petrovic do Kostelce nad Labem, kde si našla službu u místní rodiny Klášterských.
Tam ji zahlédl podučitel Josef Neruda, který si přivydělával vyučováním hry na hudební nástroje. Když v létě roku 1830 čekal, až začne hodina klavíru, kvůli níž ke Klášterským přišel, všimnul si Anny, jak tancuje na dvoře na lidovou píseň Strejček Nimra koupil šimla. Požádal ji, aby mu neznámé kroky převedla opakovaně a nápěv si poznamenal do not. Skladbu pak uvedl za pár dní na taneční zábavě, líčí web města Kostelec nad Labem.
Maděra, nimra, polka
Novému tanci se zprvu říkalo maděra či – podle zmíněné lidové písně – nimra. Když ho v roce 1835 objevili Pražané, byl překřtěn na „půlka“ s odkazem na poloviční rytmus – a nakonec na polku. Muzikolog (a později po komunistickém puči poválečný ministr školství) Zdeněk Nejedlý v časopise Naše řeč z roku 1925 konečný název spojuje se sympatiemi Čechů k (nakonec potlačenému) polskému povstání proti ruské nadvládě v roce 1831.
Anna Chadimová (provdaná Slezáková, jejím manželem byl dělník) z údajným spojením se slavným tancem nic neměla. Zemřela v srpnu 1884 dosti chudá v Sudově Hlavně, kde je na tamním hřbitově i pochovaná.
Historka o služebné se ujala stejně jako polka
Míra zásluh Anny Chadimové na vzniku polky není stoprocentně doložitelná. „Každý zná známou povídačku o tom, jak nějaká služebná dívka v Kostelci n. L. začala na dvoře tančiti polku, a to prý se tak líbilo, že ji tančili i hoši na taneční zábavě, a odtud prý se dostala do Prahy a dále do světa,“ psal Nejedlý.
Za zdroj tohoto tvrzení označuje kosteleckého měšťana Václava Klášterského, u něhož Chadimová sloužila. Vypravování otiskl před polovinou devatenáctého století deník Bohemia a od něj ho pak přebírali další.
Třeba Masarykův slovník naučný z roku 1931 ale tvrdí, že polka „není původu lidového, ani nebyla vynalezena služkou v Kostelci nad Labem, nýbrž vznikla v měšťanské společnosti jako ohlas polského tance krakowiak“. Nicméně verze o kostelecké služebné se ujala. Stejně jako skočný dvoudobý tanec samotný.
Původně lákala polka do kola hlavně čeleď, brzy si ale na ni rádi skočili i lidé z vyšších vrstev. Polka se tančila rovněž ve Francii, Německu či Rusku, předvedena byla i v Londýně královně Viktorii. Do Severní a Jižní Ameriky českou polku rozšířili emigranti hledající za mořem lepší živobytí.
Esmeralda z Kopidlna
První tiskem vydanou polku Esmeralda (název měla inspirovat postava z románu Victora Huga Chrám Matky Boží v Paříži) složil učitel v Kopidlně František Hilmar. Vlastenecky smýšlejícího kantora zaujal český původ tance, nicméně rozhodl se ho hudebně upravit – oproti dosavadní „nimře“ ho zrychlil. Tanců, zejména polek, napsal Hilmar přes dvě stě, uvádí oficiální web jeho rodného města.
Nejznámější Esmeraldu přepisovali regionální kapelníci, hrála se ale i v Praze a díky krajanům rovněž v zahraničí. Himlar, tvrdí výše zmíněný Nejedlého článek, přičítal původ polky hochům na Jičínsku, kteří nové kroky tančili na lidovku Strejček Nimra. Tradovaná historka tento pak podle všeho přisoudila Anně Chadimové.
O Hilmarově komponování (do jeho skladatelského portfolia patří i třeba skladba Zdar kopidlenskému cukrovaru vytvořená k výročí tohoto podniku) se pochvalně vyjadřovali jeho slavnější kolegové Bedřich Smetana či Antonín Dvořák. Mezi díly obou polka ostatně také figuruje.
Škoda lásky
Asi nejslavnější polkou je Škoda lásky, kterou ve druhé polovině dvacátých let složil Jaromír Vejvoda pod názvem Modřanská polka za honorář ve výši sto padesáti korun. „Líbila se, tak ji ze sobeckých důvodů hrál nejdřív jen se svou kapelou. Až později ji dal opsat okolním kapelníkům,“ vzpomínal před lety Vejvodův syn.
Českého textu se původně orchestrální skladba dočkala až v následující dekádě zásluhou dnes už pozapomenutého textaře dechovek Vaška Zemana. Melancholický povzdech, že je „škoda lásky, kterou jsem tobě dala“, se ujal i jako název.
Z Československa se Vejvodova skladba dostala do Ameriky, kde se pod názvem Beer Barrell Polka stala šlágrem (s textem Roll Out the Barrels, česky Vyvalte sudy), a za druhé světové války dokonce byla neoficiální hymnou amerického námořnictva. Kromě Ameriky zdomácněla Vejvodova skladba i v řadě dalších zemí. Němci ji znají jako píseň Rosamunde a třeba ve Finsku ji zpívali jako vánoční píseň.
